Dovolená v Severním Porýní-Westfálsku, část II. - Düsseldorf

Druhý den po příjezdu do Severního Porýní-Westfálska jsem se vydala do Düsseldorfu. Z Bonnu trvala cesta vlakem lehce přes hodinu, ale popravdě mě v první chvíli zarazily ceny jízdenek - 17,6 € za nějakých 70 km? Vždyť i z Norimberka do Prahy jezdí autobusy od 15 €, a to je víc jak 300 km! Naštěstí jsem ale po chvíli zkoumání tarifů zjistila, že se vyplatí koupit celodenní jízdenku NRW "Schöner Tag Ticket Plus", která stojí 29,5 € a platí na všechny regionální spoje v rámci Severního Porýní-Westfálska (Nordrhein-Westfalen), a to včetně městské hromadné dopravy. Což je docela rozdíl :) Nicméně mě záhy moc nepotěšili na přepážce, kde mi za tu celodenní jízdenku naúčtovali 31,5 €, tedy o 2 € víc, než kolik psali na webu. Prý přirážka za nákup na přepážce... takže příště radši kupovat jízdenky online.

Počasí se zrovna moc nevydařilo a po výstupu z vlaku na nádraží v Düsseldorfu jsem si tak trošku posteskla, že už je asi na cestování pozdě. Co si budeme povídat, v létě je mnohem větší šance, že bude svítit sluníčko a s ním je hned všechno veselejší. Namísto toho jsem vylezla do vlhkého zamračeného podzimního rána a říkala jsem si, co tu vlastně proboha dělám, jestli nebylo lepší zůstat doma s hrnkem teplého čaje. 

Z nádraží jsem zamířila na severozápad k Muzeu Johanna Wolfganga Goetheho, které bylo založeno zřejmě na upomínku dvou návštěv významného německého spisovatele v Düsseldorfu. Hned na první křižovatce mě zaujaly semafory na přechodu pro chodce - mezi červeným a zeleným panáčkem mají ještě jedno světlo, a to oranžový obdélník, který svítí několik sekund předtím, než blikne červená. Zřejmě znamení, že už chodci nemají vkračovat do vozovky. Muzeum jsem si nakonec prohlédla jen zvenčí, zase až takový fanoušek Goetheho nejsem 🤔 Nicméně hned vedle muzea byl docela pěkný park, tzv. Hofgarten, který byl pokrytý zlatým kobercem spadaného listí... za slunečného dne by z toho oči přecházely 😍

Goethe Museum

Hofgarten

Po procházce parkem jsem zamířila na Gustaf-Gründgens-Platz, kde se nachází hned dvě architektonické památky - výšková kancelářská budova Dreischeibenhaus a divadlo Schauspielhaus. Osobně mě více zaujal mrakodrap Dreisheibenhaus, který po nedávné rekonstrukci vypadá stále stylově a moderně, ačkoli už je více než 50 let starý. Zato o 10 let mladší vedle stojící divadlo má podle všeho svá nejlepší léta už za sebou a jeho design na rozdíl od zmíněného mrakodrapu rozhodně není nadčasový. Ostatně posuďte sami:

Schauspielhaus

Dreischeibenhaus

Po chvilce bloudění v bludišti všudypřítomných staveništ (mimochodem to je teď asi nějaký trend evropských měst, i Helsinky byly totálně rozkopané... jen v Praze mi přijde, že se nijak moc nebuduje) jsem došla k proslulé Königsallee, tedy Královské aleji, kterou místní nazývají zkráceně "Kö". V její blízkosti se nachází nesčetně obchodů, zajímavých moderních i starších budov a také Tritonova kašna (Triton Brunnen). Následně jsem na doporučení TripAdvisoru zamířila dál do Bolkerstraße, která je doslova napěchovaná restauracemi a bary, abych si dala grilované vepřové koleno s bramborovou kaší a kysaným zelím, místní specialitu v restauraci Schweine Jones. Za vcelku slušnou cenu necelých 13 € jsem dostala obrovskou porci masa s úžasně křupavou kůrčičkou, kterou jsem ani nezvládla dojíst, takže jsem si nakonec dobrou polovinu odnesla s sebou zabalenou v alobalu.

Po dobrém jídle jsem pak pokračovala na trh na Carlsplatzu, který byl plný nejrůznějších stánků s občerstvením, ovocem, zeleninou, rybami, kořením, květinami a drobnými dekoracemi. Na chvíli jsem se zastavila před stánkem, kde byla v bedýnkách vystavena spousta různých zajímavých druhů a typů brambor. Uvažovala jsem, že bych vzala rodičům, vášnivým zahradníkům, pár vzorků na vyzkoušení jako sadbu, ale nakonec jsem došla k závěru, že už bych je do kufru na zpáteční cestě nevměstnala.

Poté jsem pokračovala směrem na západ, k břehu Rýnu. Cestou mě zaujala plastika před kostelem sv. Maximiliana, která zachycuje významné momenty z historie města v reliéfech, a to od propůjčení práva na založení města, přes období vlády císaře Viléma a Napoleonské války, až po obnovu města po druhé světové válce. Podél řeky jsem pak došla k Marktplatzu s radnicí a monumentální sochou císaře Viléma, zjevně velice významnou osobností zdejšího regionu.

Přes Grabbeplatz, kde se nachází dvě galerie umění (K-20 Kunstsammlung NRW a Kunsthalle) jsem se pak vrátila zpět do centra k rodnému domu básníka Heinricha Heine. Po krátkém uvažování, že bych si jako suvenýr koupila nějakou z jeho sbírek básní, jsem si však vzpomněla na svůj pokus o četbu Zimní pohádky v originále, a od svého záměru jsem upustila. Nakonec jsem ještě rychle sedla do metra, popojela pár stanic na Kirchplatz s kostelem st. Peter a autobusem jsem dojela do zrevitalizovaného přístavu Neue Zoll. Právě tam totiž stojí tři moderní budovy americko-kanadského architekta Marka O. Gehryho, který je mimo jiné spoluautorem tančícího domu v Praze. A stylem se rozhodně nezapře.

Svou návštěvu Düsseldorfu jsem pak zakončila ve Volkshochschule na přednášce Nicka Martina: "6 Jahre weltreisen: die geilste Lücke im Lebenslauf" (https://www.facebook.com/6JahreWeltreisen). Musím říct, že tak super show jsem nečekala. Nick nás dokázal skvěle bavit celé 4 hodiny. Rozhodně nešlo o prostou přednášku s promítáním fotografií, spíš skvělou show s živým výkladem a skoro až divadelním ztvárněním zážitků. Při scénkách jako přežití tornáda na rozbouřeném moři v katamaránu, postřelení harpunou nebo ztracení v jeskyni kdesi v tropických pralesích jižní Ameriky nám střídavě tuhla krev v žilách a vzápětí celý sál brečel smíchy. Rozhodně super zážitek :)

Dovolená v Severním Porýní-Westfálsku, část I.

K nápadu udělat si takovou malou podzimní dovolenou na severozápadě Německa mě dovedlo hned několik skutečností - v úterý 1.11. mají Němci státní svátek (Allerheiligen - svátek všech svatých) a tak se přímo nabízelo vzít si volno i v pondělí (jak říkají Němci "Brückentag" - den mezi svátkem a víkendem). No a protože mi přišla škoda jet do Čech, kde jsem i beztak vlastně skoro každý druhý víkend, ale za nějakou větší cestu do zahraničí už se mi moc utrácet nechtělo, rozhodla jsem se to pojmout spíš jako low-cost trip po Německu.

Napsala jsem tedy Resi, se kterou jsem se na jaře seznámila při běhání v Norimberku a která se před nedávnem po skončení své praxe u Adidasu vrátila do Kolína, zda bych u ní náhodou nemohla přespat. Odpověděla mi, že u ní to bohužel nepůjde, ale domluvila mi ubytování u svého ex-přítele v Bonnu, což je od Kolína půl hodiny vlakem. Člověk by nevěřil, k jakým skvělým příležitostem se dostane jen díky tomu, že jde párkrát běhat s organizovanou skupinou :) Navíc jsem šťastnou náhodou narazila na nabídku Lidl DB-Ticket, což jsou 2 volné jízdenky rychlovlaky Deutsche Bahn v rámci Německa dohromady za 50 €. Jen tak pro informaci - jednosměrná jízdenka z Norimberka do Bonnu by mě vyšla na nějakých 85 €, takže v tomto případě jsem ušetřila nejmíň 70 €. Nicméně jak už to tak bývá, nabídka měla jedno omezení - nelze ji využít v pátek. No problem, vzala jsem si tedy volno i na pátek a vyrazila jsem hned ve čtvrtek večer po práci.

Do Bonnu jsem dorazila po 4 hodinách cesty přímým spojem InterCity s WiFi připojením. A dokonce na minutu přesně, bez zpoždění! Pořád nechápu, proč si ti Němci pořád tak stěžují na nespolehlivost Deutsche Bahn, já osobně jsem sice zatím DB jela jen párkrát, ale až na jednu výjimku, kdy jsme zůstali kvůli nehodě cestou do Mnichova stát 2 hodiny kdesi v Georgensmündu na nádraží, jsem měla vždy dobrou zkušenost a pokud měl vlak zpoždění, pak jen v řádu několika minut. V Bonnu už na mě čekala Resi se svým ex-přítelem. V první chvíli jsem utrpěla menší  šok - opravdu jsem nečekala, že je o tolik starší. Zatímco Resi je kolem 25 let, Marcovi je sedmapadesát. Je původem Angličan, ale v Německu žije už 11 let a pracuje jako Java vývojář. Tak alespoň tím oborem jsme si dobře padli do noty a hned bylo o čem se bavit.

Klikatými uličkami Bonnu jsme se pěšky vydali k němu domů. Už jen na té krátké trase bylo hodně znát, ze Bonn neutrpěl během druhé světové války takové ztráty jako jiná větší německá města. Ulici lemovaly dvoupatrové řadové domy z přelomu 19. a 20. století, všechny moc pěkně udržované. Dojem trochu kazily jen ty všudypřítomné haldy starého harampádí, neboť zrovna následující den byl svoz velkého odpadu. Za světla pouličních lamp jsme se brodili měděně zbarveným listím kaštanů a Resi s Markem se tu a tam zastavili a okukovali, co kdo vyhodil, ale nakonec je nic natolik nezaujalo, abychom se s tím museli táhnout domů.

Po nějakých dvaceti minutách cesty jsme dorazili k patrovému řadovému domu s podkrovím, krémově béžovou secesní fasádou, vysokými okny a uvedeným letopočtem 1901. Prošli jsme pootevřenou brankou do poloviny zarostlou břečťanem, který se rozpínal i na vedle stojící smrk. Připadala jsem si trošku jak při cestě do minulého století. Interiér bytu byl zařízen nábytkem z tmavého masivu, zřejmě mořeného ořechu, přičemž obývacímu pokoji, který měl být na příštích pět nocí mým útočištěm, dominovala velká knihovna s tituly o umění, módním návrhářství, vaření a programování. Uprostřed pokoje stál polstrovaný sedák s gramofonem a deskami, které prozrazovaly Marcovu zálibu v hudbě. Sám prý dokonce tu a tam hraje se skupinou v klubech.

Druhý den ráno jsem pak vyrazila do Düsseldorfu... pokračování viz další příspěvek.

Železniční přejezd v Bonnu

Při sobotním toulání se uličkami Bonnu jsem došla k železničnímu přejezdu se spuštěnými závorami. Přejezd nebyl vybaven žádným zvukovým znamením, jen semaforem s červeným světlem, ale zato pod závorami by ani myš neproklouzla - až k zemi visela drátěná síť, zřejmě aby nějakého darebáka náhodou nenapadlo závory podlézat. Po chvilce projel osobní vlak. Pán na protější straně kolejí nervózně přešlápl a popošel půl kroku blíž k závorám. Vlak tiše zmizel za zatáčkou, uplynulo pár minut, ale závory zůstaly svěšené. Po mém boku se objevil pár cyklistů, na protější straně se řady také rozrostly o několik jedinců.

Náhle se v místech, kde se nám předchozí vlak ztratil z dozoru, objevila světla a vzápětí projel další osobní vlak. Dobře, nejspíš nemělo smysl na tu chvíli zvedat závory, budiž. Cyklisté se v očekávání vyšvihli zpět do sedel a zahleděli se do dálky, připraveni vyrazit. Jenže závory nic. Opět zůstaly nehnutě ležet. Dobrých pár minut jsme zírali na obě strany, zda se tedy náhodou neobjeví další vlak, zatímco ti odvážnější již začali obhlížet, jak barikádu překonat, nicméně překážka se to zdála být účinná.

Z okolí se mezitím pomalu sjížděli cyklisté, kteří zřejmě využili slunečného počasí a nyní v podvečer se vraceli domů. Zanedlouho už to na naší straně vypadalo jako na startu Tour de France, včetně početného shluku přihlížejících. Vtom se vlevo opět objevilo světlo. Světlo na konci tunelu, toužebně očekávané ukončení našeho trápení. Následně se přiřítil nákladní vlak dlouhý nejmíň dva kilometry a s sebou strhl tlakovou vlnu, která nás donutila ustoupit o pár kroků vzad. Mé čerstvě umyté vlasy získaly nebývalý objem a na můj vkus az příliš ležérní styling. Chvíli mi trvalo, než jsem se vypořádala s dočasnou hluchotou a upravila si vlasy do normálního tvaru.

Tentokrát už to musí vyjít, tři vlaky přece stačí, nemůžou nás tu zdržovat věčně. Omyl. Pořád tu tvrdneme. S předstíraným zájmem zblízka sleduji spoje na závorách - překvapivě to není jen tak obyčejná tyč, ale jsou sestavené teleskopicky. Na protější koleji prosvištěl další osobní vlak. Snažím se neprojevovat zájem, to už tu přeci bylo několikrát. Ale přesto, naděje umírá poslední... Ne. Zatracený tvrdohlavý závory červenobílý pruhovaný furt ležej dole a nezvednou se a nezvednou! Vtom opět rachot, vítr a míhající se siluety obrovských sudů na vagonech dalšího nákladního vlaku.

A v tom se stal zázrak - sotva nás minul poslední vagon, závory se začaly zvedat a ta masa lidí na obou stranách se dala do pohybu. Cyklisté vyrazili jako jízda vpřed, následováni pěšáky... jen se to všechno odehrálo poněkud tiše a bez emocí a bez povzbuzování vojenskými generály. K žádnému střetu nedošlo, všichni se úspěšně vyhnuli a pokojně se rozešli do svých domovů. Bodejť by ne, komu by se chtělo v tak krásný den bojovat. A navíc už se stmívalo...

Hledání bydlení v Norimberku - část první

Hned poté, co jsem se dozvěděla, že pohovor u firmy Datev dopadl dobře a za dva týdny nastupuji do práce, jsem začala intenzivně shánět bydlení v Norimberku. Ze všech webových portálů, které jsem našla, se zdál být nejpoužitelnější wg-gesucht.de, kde je nejen nejvíc nabídek, ale i šikovné filtrování podle nejrůznějších kritérií, jako vzdálenost od vybrané adresy, počet lidí v bytu, vybavený/nevybavený pokoj... ne jen podle ceny a města, jako je tomu na spoustě jiných portálů.

Hledala jsem WG (Wohngemeinschaft = spolubydlení) do 350 € warm (tedy včetně energií, vody, internetu atp.) a nejdále 3 km od práce, abych mohla chodit pěšky, protože mhd je tu na můj vkus neskutečně drahá - i při ročním úvazku kolem 65 €/měs. Poslední podmínkou pak byla vybavenost nábytkem a základními spotřebiči, protože fakt není v mých silách si ještě stihnout byt a/nebo pokoj během následujících pár dní dovybavit.

No a poslední háček - prohlídky bytů se na vzdálenost 300 km realizují poměrně obtížně, proto jsem byla nesmírně ráda, když mi Clear IT nabídla, že mi na týden před začátkem práce zaplatí ubytování na hotelu. S nadšením jsem tuto nabídku přijala a v neděli 7.2. jsem vyrazila do Norimberku.

První prohlídka bytu - Danyel

Během prvního týdne jsem rozeslala odpovědi asi na 50 inzerátů a navštívila 10 bytů. A zejména na tu první prohlídku se nedá zapomenout - na fotografiích v inzerátu krásný, evidentně nedávno zrekonstruovaný a nově vybavený byt, bydleli bychom tam 3 a cena za pokoj byla 350 €/měsíc. Od práce to tedy bylo malinko dál, ale na kole by se to pořád ještě dalo. S Danyelem (ano, s tvrdým "y") jsme se domlouvali po mailu, všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdy jsem přišla na prohlídku a dveře mi otevřel muž arabského vzhledu. Trošku jsem se zarazila, ale sama nemám ráda předsudky, a tak jsem šla dovnitř.

Hned na začátek na mě vychrlil otázku, jak se přesně jmenuji a odkud jsem. Po mé odpovědi chvilku váhal a pak mě odvedl do kuchyně, kde mi na notebooku ukázal profil nějaké slečny na Facebooku a prý, jestli jsem to já. Byla to nějaká Lucie Třísková z Plzně, na úvodní fotce se s někým líbala a na profilové fotce měla dost odhalený dekolt. Říkám, že to teda fakt já nejsem. Oddechl si a prý že teda když to nejsem já, tak v pohodě, ale že takovou slečnu by si v bytě nepřál. Ok, super začátek, doufám, že už mě žádné další šoky nečekají.

Pak mi ukázal bydlení. Prý už v Německu žije dlouho (ostatně mluvil německy mnohem líp jak já), nedávno koupil tenhle byt a teď ho rekonstruuje. Vzhledem k tomu, že předchozí majitelka prý v bytě kouřila, musel vše strhnout a nanovo vyštukovat. Způsob, jakým byly zdi vyvedeny, mě velice zaujal - stěny měly hrubou strukturu, pár centimetrů od stropu byl široký pás s plastickými květinovými ornamenty a strop byl vyskládaný nevýraznými kazetami. Vše v bílé barvě, působilo to orientálně, ale přesto čistě. Běžně orient nemám ráda, připadá mi přeplácaný, ale tohle nevypadalo vůbec špatně.

Koupelna ještě nebyla úplně dodělaná, chybělo obložení vaničky sprchového koutu, ale také bylo vidět, že ji nově rekonstruoval. V chodbě pak bylo veliké zrcadlo s masivním zlatým zdobeným rámem a za ním, kolem dokola, byl schovaný světelný pásek - Danyel mi hned pohotově ukazoval, jak jde osvětlení regulovat, volit barvy a blikání a já nevím co všechno. Prý to nainstaloval hlavně kvůli tomu, aby se večer nemuselo v chodbě svítit - tlumené světlo toho pásku úplně stačí, aby člověk došel do koupelny, a nemusel přitom rozsvěcet velké světlo.

Inzerovaný pokoj pak vypadal jako na fotkách - dvě krásné velké šatní skříně, dvoulůžková postel a noční stolek, přičemž vše bylo úplně nové, na boku jedné ze skříní byla dokonce ještě ochranná folie. Pracovní stůl by prý také nebyl problém pořídit. Jen mě tedy docela vyděsil, když začal vykládat něco o tom, že sám ještě postel nemá... ale rozuměla jsem mu asi každé třetí slovo, tak ani nevím, jak že to chtěl vyřešit. Ani už jsem se ho pak na podrobnosti neptala, protože vzápětí navázal tím, že má jeden požadavek - důrazně si nepřeje mužské návštěvy. V bytě totiž bydlí ještě jeho třináctiletá dcera a je pro něj nepřípustné, aby se v bytě pohyboval cizí muž a nedejbože, aby viděla, jak se s někým muckám. Osobně mi připadá úsměvné (nebo možná spíš tragické), jak se spousta lidí děsí představy, že by děti měly vidět projevy lásky, zatímco agrese a násilí, které denně vidí v televizi a na internetu, jim vůbec divné nepřipadají. Každopádně v tu chvíli už mi bylo jasné, že tam bydlet nechci.

Nicméně bylo mi trapné se hned otočit na patě a odejít, tak jsem s ním ještě došla do kuchyně - tu tedy ještě nerekonstruoval, takže v ní byla stará kuchyňská linka, stůl a židle. Sedli jsme si ke stolu, uvařil turecký čaj a ještě jsme si asi půl hodiny povídali. Prý je napůl Iráčan a napůl Turek, vyznáním samozřejmě muslim. Ale vzápětí mě začal ujišťovat, že ale v žádném případě není tak striktní, prý i pivo normálně pije. Jako kdyby to z tebe dělalo lepšího člověka, pomyslela jsem si. A ani modlitby prý nijak nehrotí, jen před jídlem si odříká motlitbu a pokorně skloní hlavu, žádné klekání na kobereček, vyřvávání Allahu Akbar apod. Načež mi začal vysvětlovat, že je stejně nejdůležitější, aby to šlo od srdce, nemusí kvůli tomu dělat divadýlko.

A logicky přišla otázka, v co věřím já. Chvilku jsem váhala a pak jsem po pravdě odpověděla, že jsem nevěřící. Chvíli bylo ticho a pak říká, že ale přece v něco věřit musím, ne? Ne, prostě jsem ateista. Ne, počkej, tak... tak třeba v oheň? Nebo slunce? Nebo třeba tenhle hrníček...? (zvedl do výše můj hrníček s čajem). A já na to že ne, že k životu nepotřebuji věřit v něco externího, prostě věřím v sebe a své svědomí. Nicméně to mu nestačilo. Několikrát dostal záchvat smíchu a i když jsme pak mluvili o něčem úplně jiném, tak měl potřebu se k tomu pořád vracet a pořád se smál jak smyslů zbavený. Evidentně prostě jiná mentalita - náboženství je pro něj natolik klíčová součást života, že nedokáže pochopit, jak bez víry vůbec někdo může existovat. Jen mi přijde smutné, že nedokáže akceptovat a respektovat jiný názor - já se taky netlemím jak debil tomu, že je muslim.

Domů (tedy do hotelu) jsem pak odcházela s pocitem, že ačkoli je byt i pokoj moc hezký, tak s takovým člověkem opravdu bydlet nehodlám.

Druhá prohlídka bytu - Bea

Ještě ten den v 8 h večer jsem pak jela na další prohlídku. Tentokrát to bylo WG v Gostenhofu, jen asi půl kilometru od práce. Cena stejná, 350 €/měs. Gostenhof je nicméně poměrně alternativní část města, kde bydlí spousta různých národnostních menšin, což jsem postřehla hned při cestě ulicí k bytu - před místními bary postávaly skupinky pochybně vyhlížejících lidí. Byla tma, osvětlení nic moc, až jsem si začala v duchu nadávat, že jsem si s sebou nevzala ten pepřový sprej (který si v klídku ležel v kufru na hotelu). Naštěstí si mě ale nikdo nevšímal, uf. Před domem jsem pak ale znejistěla - na ani jednom ze 4 zvonků nebylo jméno a slečna mi nezvedala telefon. Až teprve po asi 15 minutách, když už jsem měla sto chutí to vzdát a jet zpátky na hotel (zase skoro hodinu!), se konečně ozvala a otevřela mi bzučákem dveře.

Ve 4. patře pak na mě čekaly dvě sympatické slečny, zhruba stejného věku jako já, a pozvaly mě dovnitř. Byt byl opravdu malinkatý, skýtal dva pokoje, malou kuchyňku, koupelnu se záchodem a chodbu. Vše bylo čisté, uklizené, holky se evidentně o byt pěkně starají. Inzerovaný pokoj byl ale na můj vkus už příšerně mrňavý - cca 3x3,5 metru, přičemž pokoji dominovala dvoulůžková postel, takže se tam už kromě nočního stolku a skříňky na oblečení nevešlo zhola nic. Za tu cenu tedy trochu nepoměr. Už za pár minut tedy bylo po prohlídce.

Třetí prohlídka bytu - Leonhard

V úterý večer jsem pak zamířila na další dvě prohlídky. První z nich byla kousek od zastávky metra Maxfeld, tedy severně od centra. Bylo to sice trochu dál od práce, ale zato nájemné jen 300 € a pokoj měl mít krásných 20 metrů čtverečních. Jenže tam bydlelo 6 lidí a šlo zjevně o "párty WG" - všude bordel, povalující se lahve od piva, v kuchyni seděli všichni u velkého stolu, popíjeli a bavili se... jako atmosféra super, ale bydlet bych v tom nemohla. A když jsem nakonec zjistila, že pokoj bude nezařízený, tak už bylo oběma stranám úplně jasné, že tohle neklapne. Nicméně se mi úplně nechtělo hned vypadnout zpátky do té zimy a skoro hodinu čekat na další prohlídku, tak jsem si s nimi ještě na chvíli sedla v kuchyni, dala si čaj a trochu jsme pokecali. Byli to kluci a holky víceméně v mém věku, někteří studenti, jiní už pracující, a všichni byli nadšení, že jsem z Čech, protože už byli samozřejmě několikrát v Praze zapařit :)

Čtvrtá prohlídka bytu - Christina

Z párty WG jsem pak rovnou vyrazila směrem na jih, kde jsem měla další prohlídku v Ackerstraße. Už si pamatuju jen to, že tam bydlely dvě slečny... asi to nebylo nic extra, protože už si ani nevybavuju, jak byt vypadal :D

Pátá prohlídka bytu - Susanne

Na středu odpoledne jsem měla domluvenou prohlídku kousek od Westfriedhofu. Lokalita se mi podle Google map moc líbila - příjemných 1,3 km pěšky do práce, prakticky pár kroků od cyklostezky podél řeky Piegnitz, dostatek zeleně v okolí, a přitom jen cca 20 min pěšky od centra... prostě geniální. Susanne byla asi 35letá koučka komunikace na volné noze žijící sama v bytě 3+1, přičemž jeden pokoj nabízela k pronájmu. Pokojík nebyl nic extra, měl jen cca 3x4 m, místo postele byl jen rozkládací gauč a ze zbývajícího vybavení byl k dispozici malinký stůl a skříň, ale pro začátek by se to dalo. K tomu kuchyňka miniaturních rozměrů, jen cca 2,5 x 2 m, takže se tam člověk sotva otočil. Zato byl v bytě obrovský krásný obývák - jenže to byla zároveň její pracovna, a tak bych jej prý nemohla využívat :( Vcelku tedy žádný zázrak. Nicméně vzhledem k tomu, že čas utíkal a tohle byl sice ne úplně perfektní, ale přesto první alespoň přijatelný byt, jsem se ještě před rozloučením vyjádřila, že bych měla vážný zájem a hned v neděli bych se mohla nastěhovat. Susanne s nadšením souhlasila, že prý jsem jí také sympatická a hned jsme si podaly ruce na znamení domluvy. 

Jenže problém nastal ve chvíli, kdy jsem se zeptala na smlouvu. V tu chvíli začala couvat, že prý to tam fungovalo vždycky bez smlouvy a že se musí nejdříve zeptat majitelů a asi to nebude úplně tak jednoduchý... nakonec jsme tedy došly k závěru, že bychom možná mohly uzavřít podnájemní smlouvu, kdy by ona byla Hauptmieter a já Untermieter. Opět ne úplně ideální, ale lepší než nic. Rozloučily jsme se s tím, že si prostuduje vzorové smlouvy na internetu a dá mi vědět.

Nicméně asi po dvou hodinách už mi napsala smsku, že mě bohužel musí odmítnout. Takže zase nic.

Šestá prohlídka bytu - Tom

Po prohlídce u Susanne jsem si šla zacvičit do fitness studia McFit (o posilovnách se chystám napsat další příspěvek) a pak jsem vyrazila do Fürthu, což je město hned navazující na Norimberk. Do práce bych to měla cca 4 km, to by se kole ještě dalo. Ale i bez kola bych si mohla klidně pořídit lítačku - nájemné totiž mělo být jen 230 €, tedy v průměru o 100 € nižší než ostatní pokoje! Navíc byla poblíž spousta zeleně - pár minut cesty do dvou parků, nedaleko již zmíněná cyklostezka podél Piegnitzu (ta se táhne z Norimberka až do Fürthu) a nakonec i pole podél další řeky Rednitz. V bytě bydlely 3 moc sympatické studentky a Tom, který se měl právě odstěhovat. 

Pokoj byl malinký, asi 2,5x4 m, byla v něm jednolůžková postel, skříň na ramínka (takže bych si jí musela předělat na poličky) a stůl. Jen mě trochu děsily trčící kabely ze zdi s koncovkou na televizi, ale to by se dalo vyřešit. Kuchyň byla relativně velká, s jídelním stolem, jen mikrovlnná trouba tam chyběla, ale tu by taky nebyl problém pořídit. Celkově zařízení bytu sice nebylo nejnovější, vše jevilo známky opotřebení, ale holky působily přátelsky a docela jsem si bydlení v tomto bytě dokázala představit. Vzhledem k tomu, že už jsem věděla, že u Susanne to neklaplo, jsem se tedy i zde rovnou vyjádřila, že se mi pokoj líbí a že bych to hned vzala. Bohužel si ale chtěli nechat týden na rozmyšlenou, takže to hned od neděle neklapne. No, co se dá dělat, hlavně abychom něco neuspěchali, že... Rozloučili jsme se tedy s tím, že si za týden dáme vědět.

Sedmá prohlídka bytu - Orkan a York

Předposlední den před odjezdem zpátky do ČR byl opravdu napjatý - 4 prohlídky v jednom dni. Do toho už na mě naléhala personalistka z Clear IT s dotazy, jestli už jsem našla bydlení a zda mi má sehnat ubytování na další týden. Nicméně představa dalšího týdne na hotelu už mě moc nelákala - bez kuchyně si člověk ani čaj nemůže uvařit a jíst pořád v restauracích si taky úplně nemůžu dovolit. 

Chtěla jsem se tedy rozhodnout až v pátek, až budu mít po všech domluvených prohlídkách, ale Alex na rezervaci spěchala, protože už skoro všechny hotely a hostely byly kvůli veletrhu obsazené. Nakonec mi tedy ubytování zamluvila, a to v hostelu Metropol - což na mapě vypadalo na první pohled skvěle, protože to bylo jen asi dva kilometry od práce. Ještě jsem tedy napsala bývalému kolegovi, který v Norimberku nějakou dobu bydlel, jestli náhodou s tímto hostelem nemá nějakou zkušenost. Shodou okolností měl - a ne zrovna pozitivní. Prý jde spíše o ubytovnu pro dělníky než o hostel a člověk aby se bál, aby něco nechytil. Popravdě se mi moc nechtělo věřit, že by v Německu opravdu tak katastrofální zařízení mohlo fungovat, ale tak jako tak by stejně bylo lepší si konečně sehnat stálé bydlení. 

První byt, který jsem ve čtvrtek navštívila, bylo WG, o které jsem projevila zájem už v lednu - byl to jeden z prvních inzerátů, na které jsem odpověděla. Nicméně se mi byt podle fotek nezdál nic moc, v pokoji nebyla žádná skříň a navíc šlo jen o Zwischenmiete, tedy dočasný pronájem na 2 měsíce. Čas ale kvapil a já pořád neměla žádné bydlení, a tak jsme se dohodli, že se přijdu podívat. Orkan už byl odstěhovaný a v bytě tou dobou bydlel jen York, cca 30letý spisovatel na volné noze. Pokoj byl tedy okamžitě k dispozici.

Bydlení bylo v Gibitzenhofu, tedy na jih od centra, v části obývané převážně přistěhovalci. Na ulicích byl docela nepořádek, všude vajgly a drobné odpadky, navíc zoufale málo zeleně... fakt nic moc. Byt byl v 5. patře, s výhledem na kostel. Vybavení také žádná sláva (ta skříň mi fakt chyběla), ale to úplně nejdůležitější se tam našlo. Hlavně abych už konečně měla kde bydlet. 

Jen mě trochu znepokojovala ta plynová kamna v pokoji, s Vafkami zkušenost zatím nemám a mám z nich docela respekt. S Yorkem jsme si docela sedli, sice tedy pořád zdůrazňoval, že to není nic extra, ale za tu cenu... řekla bych, že těch 270 €/měs. byla odpovídající cena. Nakonec jsme se dohodli, že se ještě podívám na ty zbývající byty a ještě ten večer dám vědět. Nicméně z Yorkovy strany by prý nebyl problém, kdybych se nastěhovala už v neděli, jen by se musely narychlo sehnat klíče, protože Orkan si ty své odvezl s sebou. A evidentně jsem v tu chvíli byla jediný zájemce, protože si ani nevyhrazoval čas na rozmyšlenou - prostě ber/neber, což bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala.

Osmá prohlídka bytu - Nico

Na další prohlídku jsem cestovala na druhý konec Norimberka, resp. na hranici mezi Norimberkem a Fürthem, kousek od stanice metra Muggenhof. Okolí bylo doslova otřesné - dům stál přímo u jedné z nejfrekventovanějších silnic v Norimberku, nad kterou navíc ještě vedla nadzemní trať U-Bahn, takže o to větší hluk a zápach výfukových splodin. K mému zděšení jsem navíc zjistila, že se přesně naproti tomu bytu nachází již vzpomínaný hostel Metropol, kde bych měla mít na příští týden zamluvené ubytování. Stará, šedivá, doslova hnusná fasáda dávala na první pohled za pravdu tomu, co mi kolega napsal... brrr, tak tomu říkám negativní motivace!!! Dneska prostě něco sehnat musím, cokoliv, hlavně jen ne Metropol!

Teď ale zpět k tomu navštívenému bytu - bydleli tam 2 kluci, studenti, plus otec jednoho z nich, v celém bytě byla stará ošoupaná neskutečně vrzající dřevěná podlaha a v inzerovaném pokoji nejen že nebyl nábytek, ale ani světla - ze stropu místo lustru trčely dráty. Už po pár minutách mi bylo jasné, že tohle nepůjde.

Devátá prohlídka bytu - Florian

Florianova nabídka mě na netu ze všech zaujala nejvíc - obrovský pokoj, tuším 20 m2, vybavený bílým nábytkem - velká postel, dvě skříně, velký stůl, komoda, stěny vymalovány světle růžovou barvou, k tomu ladící tmavě růžové závěsy... prostě pokoj jak z katalogu :) Navíc jen za 275 €/měs., což je za tak velký pokoj opravdu luxusní cena. Byt byl tedy už trochu dál od práce, přes 3,5 km, ale zase bych to měla kousek k jezeru Wöhrder See, kam bych mohla chodit běhat. Trošku mrzuté tedy bylo, že měl být pokoj k dispozici až od 1.4., takže bych si stejně musela mezitím najít nějaké prozatímní bydlení. Ale i to by se salo vyřešit již zmíněným Zwischenmiete u Yorka. 

Po prohlídce v Muggenhofu jsem tedy zase zamířila zpátky do Steinbühlu, asi 1 km od bytu, kde jsem byla před pár hodinami u Yorka :D V bytě byli dva kluci, přičemž Florian se měl stěhovat pryč a ten druhý se nastěhoval terpve před pár dny a právě s kamarádem montoval postel. Do třetího pokoje se pak měla asi za týden nastěhovat nějaká studentka. 

Pokoj vypadal ve skutečnosti snad ještě líp než na fotkách, ale zato kuchyň byla hrozně malinká - asi 2,5 x 1,5, přičemž se do ní musela ještě vejít i pračka, protože i koupelna byla dost malá. Ta pračka byla asi největší kuriozitou - byla asi 60 cm vysoká a 40 cm široká a vypadala, že se do ní vejdou asi tak dvoje kalhoty a dvě trička a bude plná :D

I tento byt měl tedy své mouchy, ale pořád se v něm ještě dalo žít, což se o některých jiných říct nedalo :D Klukům jsem tedy řekla, že zájem určitě mám.

Desátá prohlídka bytu - Anne

Na poslední prohlídku bytu jsem šla už jen ze setrvačnosti, protože už mi bylo stejně na 99 % jasné, že nakonec vezmu to dočasné bydlení u Yorka. Všichni totiž typicky chtěli několik dní na rozmyšlenou, jenže já se potřebovala už za 3 dny nastěhovat.

Ale bylo mi trapné prohlídku odřeknout hodinu před jejím konáním, a tak jsem tomu přeci jen dala šanci a v půl desáté večer jsem dorazila na adresu kousek od metra Kaulbachplatz. V bytě bydlela asi 35letá Anne, která pracuje jako knihovnice v Bamberku, a zhruba stejně starý Alex, který dělá v IT oddělení GFK a pendluje mezi Berlínem a Norimberkem. Oba byli fajn, ale od práce už to bylo celkem daleko a nájemné 350 € už mi taky připadalo docela vysoké, s ohledem na to, že vybavení bytu už mělo svá nejlepší léta dávno za sebou.

Navíc, jak už jsem očekávala, si chtěli ponechat čas na rozmyšlenou, takže pro mě už rovnou uzavřená kapitola. Hned po prohlídce jsem tedy napsala Orkanovi a Yorkovi, že bydlení beru a pokud s tím souhlasí, tak bych se ráda hned v neděli nastěhovala.

V pátek ráno jsem s obrovskou radostí přečetla Orkanovu odpověď, že se mnou počítá a své klíče i s návrhem smlouvy hned pošle poštou Yorkovi, abych je v pondělí měla k dispozici. Hned jsem tedy napsala Alex, že ubytování mám a hostel může zrušit. 

Norimberk jsem tedy opouštěla po 5 náročných dnech s obrovskou úlevou, že nebudu muset strávit ani jednu noc v zavšiveném "hostelu" Metropol.

První týden v Norimberku

Krátce na to, co jsem se dozvěděla, že pohovor dopadl dobře a od 11.2. bych tedy měla začít pracovat u firmy Datev, mi má mateřská firma Clear IT (která mě Datevu poskytne) nabídla, že mi na týden před začátkem práce zaplatí ubytování na hotelu. S vděkem jsem nabídku přijala a v neděli 7.2. jsem vyrazila do Norimberku. Trošku mě tedy zaskočilo, že mi zařídili ubytování až na samém konci města (skoro by se dalo říct na konci světa!), v podstatě až v přilehlé vesnici. Chvilku jsem váhala se své referentky zeptat, co je k takovému kroku vedlo (přeci jen můžu být ráda, že byli tak velkorysí), ale nakonec mi to nedalo a nakonec jsem se dozvěděla, že neměli jinou možnost - v Norimberku se totiž (zase!) koná veletrh a všechna ubytovací zařízení v centru jsou beznadějně vyprodaná.

V neděli večer samozřejmě na recepci penzionu nikdo nebyl, ale naštěstí už jsem předem dostala instrukce, jak získat klíče - hned vedle vchodových dveří byla malinkatá skříňka, kde se po odkrytí dvířek schovával malý sejf se zámkem na číselný kód, který mi poslali do mailu. Po jeho zadání byly klíče od vchodových dveří a mého pokoje na světě a mohla jsem se ubytovat. Chytré :) 

Dole v přízemí byla restaurace, tou dobou zavřená, a nahoře se ve dvou patrech nacházelo cca 10 pokojů. Můj pokojíček byl opravdu malinký, ale útulný, čistý a našlo se v něm vše, co člověk potřeboval - postel, stůl, židle, šatní skříň a stoleček s malou televizí a telefonem, v předsíni pak sprchový kout s umyvadlem. Toalety pak byly společné pro celé patro, tedy asi 5 pokojů. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla po většinu pobytu na patře sama, se mi nikdy nestalo, že by byly záchody obsazené.

I když vlastně něco přece jen chybělo, a to kuchyně - fungovat týden bez možnosti cokoli si ohřát/uvařit nebo alespoň dát do chladničky a ještě navíc při omezeném rozpočtu (fakt jsem si nemohla dovolit celý týden jíst v restauracích) nebylo vůbec jednoduché. Ještě, že venku bylo zrovna docela chladno, kolem 5-10 stupňů, a tak jsem mohla využívat parapet jako chladničku :) 

WiFi připojení bylo přes Vodafone Hotspot, který mi na notebooku fungoval relativně bez problémů, jen ta nutnost nového přihlášení při každém zapnutí počítače byla trochu otravná. Na mobilu mi navíc internet neustále vypadával, až jsem začala uvažovat o tom, že asi bude načase koupit si nový telefon.

K pozdnímu odpoledni mi pak docvakla zcela zásadní informace - ano, v Německu jsou v neděli všechny supermarkety a jiné obchody s potravinami zavřené. A ačkoli o tom vím, protože už jsem při studiu strávila semestr v Rakousku, kde to bylo také tak, nějak jsem na to úplně zapomněla a z ČR jsem si nic nepřivezla :( Takže jsem si takhle v neděli večer běhala zoufale v okolí penzionu a hledala místo, kde bych mohla sehnat něco k jídlu. Restaurace v okolí byly povětšinou zavřené (lidi na konci světa asi nechodí v neděli večer ven), ale našla jsem benzínku, kde měli v regálu POSLEDNÍ obloženou housku!!! Sice se tedy už déle jak rok pšeničné mouce vyhýbám, ale když byla na výběr jen obložená houska anebo chipsy... tak radši tu housku :)

Hned druhý den po příjezdu jsem se vydala na nejbližší náměstí, abych si koupila německou SIM kartu do mobilu. Ještě večer předtím jsem si prostudovala pár nabídek německých operátorů a nejlepší mi připadal Congstar, který umožňuje sestavit si vlastní předplacený tarif na míru (Prepaid wie ich will). V trafice měli na výběr SIM karty asi od 5 různých operátorů a mezi nimi i Congstar, takže výběr byl jednoduchý :)

Po nákupu jsem pak ještě musela zpátky do penzionu, abych kartu online aktivovala a zvolila si tarif, bohužel to nefunguje stylem "koupím, vložím do telefonu a hned volám". Na stránkách operátora psali, že ta aktivace může trvat až několik hodin... a bohužel tomu tak i bylo - až někdy k večeru mi přišly smsky s potvrzením o aktivaci.

Tarif jsem si namixovala, jak jsem potřebovala - 100 minut, 100 sms a 300 MB internetu za neuvěřitelných 8 € (tzn. v tu dobu asi 220 Kč)!!! Bohužel jsem si ale nepřečetla pořádně ceník, a tak jsem si naivně myslela, že volání do ČR stojí jen 0,09 €/min, což jsem samozřejmě hned vyzkoušela a zavolala jsem babičce. Už po pár minutách byl však hovor přerušen z důvodu vyčerpaného kreditu, což mě zarazilo a raději jsem si ceník na internetu prostudovala ještě jednou. A ejhle - ano, volání do ČR za 0,09 €/min, ale jen na pevnou linku! Do české mobilní sítě je to přemrštěných 1,49 €/min!!! To jsem fakt nečekala.

Pak jsem ještě potřebovala lítačku na mhd, protože jsem bydlela na druhém konci města, než kde jsem potřebovala sehnat budoucí bydlení. Lítačka je samozřejmě mnohonásobně dražší než v Praze - ani při ročním předplatném se člověk nedostane pod 62,3 €/měsíc (pokud tedy nepočítám časově omezenou jízdenku, se kterou lze jezdit až od 9:00, ta se dá při ročním předplatném sehnat už za 35 €/měs., ale dlouhodobě bych jí moc nevyužila - max. na cestu z práce).

Nakonec jsem došla k závěru, že si roční jízdenku kupovat nebudu, ale raději si seženu bydlení poblíž práce a budu chodit pěšky. Takže potřebuji lítačku jen řekněme na první měsíc, než najdu bydlení, a také abych si mohla pro začátek pořádně procestovat město. Vzhledem k tomu, že k tomuto účelu mi stačila ta časově omezená jízdenka, jsem si nakonec koupila měsíční 9-Uhr-Mobicard za 66,40 € - prohlídky bytů se stejně konají povětšinou večer a po památkách taky brzo ráno běhat nebudu. Pro srovnání - za měsíční neomezenou lítačku bych dala 74,10 € a to bych ještě musela nejdřív do kanceláře VGN, aby mi vystavili kartičku, ke které bych si pak mohla koupit ten měsíční kupon.

Zbytek týdne jsem pak strávila hledáním bydlení a chozením na prohlídky (podrobnosti budou součástí dalšího příspěvku). Překvapivě to byla "práce na plný úvazek"... ale o tom až příště :)

Druhý osobní pohovor - Datev

Poté, co jsem před Vánoci podepsala smlouvu s Clear IT s datem nástupu 1.2., mě čekalo dlooouhé období čekání, než se objeví nějaký projekt, na který by mě přiřadili. Vzhledem k tomu, že Němci po Novém roce začínají reálně pracovat až někdy druhý týden v lednu, se to čekání celkem protáhlo.

Až třetí týden v lednu se mi ozval nějaký personalista z Clear IT, že by se mnou ještě chtěl projít můj životopis a podrobný profil a trochu je doplnit. Lehce přes půl hodiny jsme to po telefonu dolaďovali, ptal se na detaily jednotlivých projektů, s jakými technologiemi jsem pracovala, na jaké úrovni je ovládám, co bych chtěla dělat, na co bych se chtěla specializovat atd. Pak ještě přepsal některé mé neobratné formulace (přeci jen němčina není můj rodný jazyk) a dokumenty rozeslal klientům - tedy firmám, u kterých bych mohla pracovat.

Už za pár dní se mi pak ozvala Alex z Clear IT, že se můj profil líbil společnosti Datev... že by to fakt zabralo??? A že mám přijet 27.1. na osobní pohovor. Rychle jsem si tedy v práci dohodla volno, koupila jízdenky na otočku - ráno tam a večer zpátky, a ve středu v 7:12 ráno jsem jen s kabelkou vyrazila na svůj velký den D do Norimberku. Pohovor v Datevu měl začínat až v 16:30, ale ještě předtím jsem se měla stavit v Clear IT, aby mě na pohovor připravili... uh, berou to nějak vážně, ale ok, proč ne.

V půl jedenácté jsem dorazila do Norimberka a měla jsem ještě dost času, tak jsem si chtěla někam sednout, dát si oběd, kafe a ještě si projít životopis a připravit si řeč. Z Hauptbahnhof jsem tedy došla do centra, procházela jsem různými uličkami kolem Hauptmarktu, došla jsem až ke hradu... ale nikde nic, všechny slušně vypadající restaurace otevíraly až kolem půl dvanácté, v horším případě až v 6 večer! Po asi hodině bloudění jsem nakonec zakotvila v restauraci Goldenes Posthorn, prakticky hned za kostelem sv. Sebalda (Sankt Sebaldus Kirche). Moc příjemné prostředí, od stolů bylo dokonce i vidět do kuchyně, kde hořel otevřený oheň a na něm kuchař opékal maso, obsluhující paní chodila v bavorském kroji (a k němu měla sandály a bílé ponožky... ehm, evidentně to není ryze český zvyk)... a navíc měli i polední menu za nějakých 7 € :)

Restauraci jsem okupovala asi do půl druhé, nechtělo se mi zpátky do té zimy, tak jsem si raději ještě dala kafe. Pročetla jsem si svůj upravený profil, ať je můj popis alespoň konzistentní s tím, co mají na papíře... a pomalu jsem vyrazila do Tennenlohe, kde má Clear IT sídlo. Cestou jsem si v Normě nakoupila zase celou kabelku čokolád :D a přesně na čas jsem dorazila do firmy. Na Alex jsem chvilku čekala, měla nějaký jiný pohovor, tak se mi nemohla hned věnovat, ale její kolegyně se mezitím o mě postarala - uvařila mi kafe a usadila mě v přijímací místnosti. Po chvíli přišla Alex a šly jsme nahoru do té nechutně velké a neosobní jednací místnosti, kde jsem byla už v prosinci. Místnost obrovská, uprostřed stůl velký jak letiště a když si dva lidi sednou naproti sobě, tak má člověk pocit, že je to jak návštěva ve věznici - hlavně žádný osobní kontakt. Alespoň že Alex je v pohodě, je jí o něco méně než mě, je moc milá a mluví krásnou Hochdeutsch, žádným hrozným dialektem.

Chvilku mi povídala, jak asi bude pohovor v Datevu probíhat - na začátku se mám představit, říct něco o sobě, co jsem studovala, kde jsem pracovala, popsat projekty, co jsem na nich konkrétně dělala, co umím, co mě baví, kterým směrem bych se chtěla dál rozvíjet a tak. Prostě klasika. Pak mi ještě ukázala popis té pozice v Datevu - prakticky nic extra konkrétního, hledají člověka na automatizaci testování, na které si vyvíjí vlastní framework, vyžadují znalost C# a SQL, povědomí o agilním vývoji, potřebují někoho aktivního, komunikativního, výhodou zkušenosti s různými nástroji na automatizaci testování. Jo, to by docela šlo.

Asi po půl hodině dorazil Rudolph, se kterým jsem tehdy mluvila po Skypu, ten věděl o průběhu pohovorů u Datevu ještě trochu víc, tak mi dával i nějaké tipy - při popisu projektů vždy vyzdvihnout to, co se vztahuje k jejich požadavkům - tedy vždy explicitně zmínit, že to byl agilní projekt, že jsem pracovala se C#, s SQL, s nástrojem na automatizaci testování - Selenium WebDriver... a pokud se mě na něco budou ptát, tak vždy přesně a výstižně odpovědět na to, co se ptají, nemluvit ani málo (chtějí komunikativního člověka, takže žádné jednoslovné odpovědi) ale zase ani moc, žádnou zbytečnou omáčku okolo. A pokud se budou ptát, jestli mám zkušenost s něčím, co neovládám, tak říct jasně, že ne, ale že umím něco jiného, co se tomu podobá, takže bych se to zvládla brzo naučit.

A nakonec jsme si to vyzkoušeli nanečisto. Začala jsem představením, pokračovala vzděláním, popisem projektů, co jsem na nich dělala... po asi 10 minutách monologu mi pomalu začala docházet slova, nevěděla jsem, co dál říkat, navíc už druhá dnešní káva ve spojení se stresem mi docela dávala zabrat - začala jsem se potit, rudnout v obličeji, třást se a celkově mi nebylo nejlíp. Takže sotva jsem popsala poslední projekt, zhluboka jsem se nadechla, úlevně vydechla a říkám, že to je všechno (doslova "Und das ist alles"). Což samozřejmě nevypadá vůbec nejlíp a také to bylo to první, co mi vytkli. Ale alespoň mi poradili, že mám to povídání o projektech zakončit větou jako "Mám tedy víc jak x let zkušeností v tom a tom, pracovala jsem tam a tam a teď bych ráda pracovala u vás.".

Po asi hodině a půl této přípravy, která mě psychicky i fyzicky totálně odrovnala, jsem měla vyrazit na skutečný pohovor do Datevu. Ale mé myšlenky byly v tu chvíli soustředěny na jediné - já už chci domůůů, nechte mě všichni bejt :D Navíc jsme skončili poměrně pozdě a měla jsem jen 20 min na to, abych se dostala na druhý konec města na místo konání pohovoru. Alex to naštěstí už předem domluvila s kolegyní, že mě odveze autem. Jenže už byl večer a silnice totálně zasekané, takže jsme pořád jen popojížděly v koloně a když už bylo jasné, že to nestíháme, tak slečna (vypadala tak na 22 let) začala kličkovat mezi auty, zběsile projížděla úzkými uličkami, abychom se vyhnuly semaforům, jednou dokonce projela i na červenou... a korunovala to slovy "Já jsem sice Alex slíbila, že s tebou pojedu opatrně, ale jinak to prostě nestihnem!"

Nějakým zázrakem jsme na místo dorazily minutu s předstihem a bez úhony. Ale po té vysilující přípravě a následné dramatické jízdě už mi bylo tak nějak všechno jedno. Ohlásila jsem se na recepci, kde mě asi za 2 minuty vyzvedl pan Daniel Höß. Zhruba kolem 45 let, už od prvního pohledu sympaťák, asi 4x se pokusil vyslovit moje příjmení, ale ani jednou se mu to nepovedlo správně :) Výtahem jsme vyjeli do 2. patra a šli do malé, ale útulné místnosti (konečně taky normální místo na pohovor, a ne obrovská neosobní konferenční místnost), kde už čekal další pán, jehož příjmení už si nepamatuji, ale křestním se jmenoval Michael.

Michael mě při představení překvapil tím, že dokonce správně vyslovil mé jméno, což jsem opravdu nečekala. Pochlubil se, že prý jezdí do Prahy celkem často, a hned vytasil několik českých frází jako "Dobrý den" a "Jedno pivo prosím", načež začal Danielovi vyprávět nějakou zřejmě vtipnou historku z Prahy, kterou jsem ale moc nepochytila, mluvil na mě moc rychle. Ale počáteční ostych se jim tedy podařilo prolomit perfektně, hned jsem se trochu uklidnila - hlavně že naproti mě neseděli žádní suchaři.

Nejdřív tedy chtěli vědět něco o mě, co jsem studovala, kde jsem pracovala atd., prostě klasika, na to už jsem byla připravená z Clear IT a cestou do Datevu jsem si to ještě jednou v hlavě prošla a sesumírovala, takže už to celé dávalo lepší smysl. Potom se mě ptali, co bych chtěla dělat v budoucnu a kterým směrem bych se chtěla dál rozvíjet. A samozřejmě typická otázka "Co víte o naší firmě" - tak jsem jim odříkala přesně to, co mi řekli v Clear IT, tedy, že dělají systémy pro HR, účetnictví a daně... oni na to, že je to tedy hodně zjednodušené a začali vyjmenovávat asi milion oblastí, ve kterých se angažují... tak samozřejmě, že oni musí vědět víc, ale podle mě jsem až tak daleko od pravdy nebyla :)

A nakonec mi vyprávěli o tom, čím se jejich oddělení zabývá, jak to tam vlastně chodí a co bych v týmu dělala já. Jde o tým specializovaný na automatizaci testování, který se stará o další rozvoj jejich vlastního nástroje na testování - DAF (Datev Automation Framework), který pak používají testovací týmy k automatizaci testování na jednotlivých projektech. Dále pak ty automatizované testy provádí, analyzuje a v případě problému zase zpátky kontaktuje autory těch skriptů. A nedávno se prý do DAF rozhodli začlenit i Selenium, se kterým mám zkušenosti už z Commerzbank, ale zatím jim to moc nejde, takže bych se mohla pokusit to rozchodit... takže pro mě prostě práce snů!!!

Zhruba po hodině jsem odcházela absolutně nadšená, plná energie (ačkoli ještě chvilku před pohovorem jsem se cítila jak vyždímaný citron) a pevně jsem doufala, že to vyjde. Ačkoli vše nasvědčovalo tomu, že na tu pozici prostě patřím, stejně mi na konci pohovoru řekli, že se nejdřív musí domluvit s Clear IT (pravděpodobně kvůli penězům) a od nich se pak dozvím výsledek.

Cestou zpátky do Prahy jsem tedy napsala Alex do Clear IT, že by se jí druhý den měli ozvat a ať mi pak dá vědět. A aby to nebylo náhodou málo napínavé, tak jsem následující den zapomněla mobil doma a jela jsem do práce bez něj. Takže jsem celý den otravovala kolegu, jestli se můžu u něj na mobilu podívat na mail, protože na pracovním mailu máme přístup na soukromé e-mailové schránky zablokovaný.

Někdy kolem třetí odpoledne jsem pak se konečně dozvěděla, že mě vzali!!! Já to věděla, že tam prostě patřím :)

První osobní pohovor a cesta domů

Jak jsem již nastínila v předchozím příspěvku, chvilku před Vánoci jsem si udělala malý výlet do Norimberka a Erlangenu s cílem ucházet se o práci v Clear Group, kam jsem byla pozvána na osobní pohovor. A protože se schůzka měla konat v 11 dopoledne, tak jsem raději přijela už den předem, abych vše v pohodě stihla a trochu si užila i té vánoční atmosféry :)

Ale teď už k samotnému pohovoru. Do budovy Clear Group v Erlangenu jsem dorazila s krásným pětiminutovým předstihem, ohlásila jsem se nejbližší osobě a uvelebila se na gauči. Mají to tam zajímavě řešené - žádná recepce, člověk prostě vejde do vstupní haly s věšákem, gaučem, konferenčním stolkem a knihovničkou a odsud vede pár schodů nahoru do jakéhosi mezipatra, kde již normálně pracují lidé a prostě si vás někdo všimne a ujme se vás. Vzhledem k tomu, že personalistka, která se mnou doposud komunikovala, byla již na dovolené, se mě ujal její zástupce Thorsten. Odešli jsme nahoru do velké místnosti, nabídl mi něco k pití a začali jsme.

V podstatě se ptal na to samé, co už jsme řešili s tou první personalistkou přes Skype - co jsem studovala, kde jsem pracovala, co jsem tam dělala, s jakými technologiemi mám zkušenosti, na co bych se chtěla specializovat... pak co vím o Clear Group - inu, moc jsem toho nevěděla, tak mi začal popisovat, že nejen dodávají specialisty jiným firmám (což bylo to jediné, co jsem věděla), ale mají i vlastní projekty, realizují softwarová řešení na zakázku atd. Specializují se na dlouhodobou spolupráci s klienty, takže žádné měsíc tady, měsíc támhle, ale člověk zůstává na jednom projektu několik let, což se mi zamlouvá víc. Jinak Thorsten mluvil pomalu, zřetelně a hlavně Hochdeutsch, takže mu bylo krásně rozumět bez problémů.

Asi po půl hodině pak dorazil Jürgen, vedoucí C# oddělení, kam bych byla případně zařazena. A ten nasadil jiné tempo řeči - mluvil strašně rychle, i ten francký dialekt byl u něj znát... (jen malá odbočka - pozor, Norimberk, ačkoli spadá do Bavorska, se řadí do oblasti Franky a prý není radno místním říkat, že jsou Bavoři :D jsou evidentně velice pyšní svůj historický původ, což je znát z všudypřítomných nápisů Franken - spousta produktů, zejména na Vánočních trzích, nesla toto označení) I přes tuto jazykovou bariéru jsem mu tak na 90 % rozuměla, ale po chvíli jsem začínala mít pocit, že se mi uvaří mozek, jak jsem se usilovně snažila pochytit obsah sdělení.

Opět jsem v rychlosti zopakovala něco málo o sobě, Jürgen se rozmluvil trochu víc o své divizi a došli jsme k závěru, že svým profilem přesně zapadám do toho, co potřebují a i mě se nabídka líbila, a tak už nic nebránilo podepsání smlouvy. Jupí!

Smlouvu jsem rychle pročetla, ale byla stejná jako ten návrh, co mi předtím poslali do mailu, jen jsme si vyjasnili pár termínů, podepsali a bylo to. Konkrétní projekt sice zatím nevím, ale prý přichází v úvahu 3 společnosti - Bundesagentur, nějaká německá banka, kterou neznám, a tak jsem jméno zapomněla, anebo firma Datev. Osobně mě nejvíc zaujala poslední možnost - protože první, co jsem na norimberském Hlavním nádraží uviděla, byl obrovský transparent právě této společnosti :D Navíc jde o poměrně velkou firmu, která má pobočky všude po světě (i v České republice), takže o zajímavé projekty a příležitosti k cestování by tam nejspíš nebyla nouze... no, uvidíme, co z toho vyjde :)

Po pohovoru jsem měla v plánu jet autobusem do centra, podívat se na hrad (Nürnberger Burg) a taky ty Vánoční trhy, co už byly včera večer zavřené, a celkově si trochu projít centrum města. Ale hned jak jsem vyšla ze dveří, mě oslovil nějaký pán, co zrovna také odcházel, jestli mě může někam hodit autem. Říkám si fajn, proč ne... tak jestli by mě odvezl do Norimberka, k hradu. Pán se na mě nechápavě obrátil - na hrad? S kufrem? To je ale do kopce a navíc po kostkách! Říkám jasný, to zvládnu :D Chvilku nechápavě kroutil hlavou, ale pak mě naložil a jeli jsme. Celou cestu něco žvanil franckým dialektem, rozuměla jsem mu asi tak s bídou polovinu, občas jsem ani nepostřehla, že se mě na něco ptá... no, sranda to byla :D Ale vydedukovala jsem z toho, že mi Clear Group vychvaloval - že jsou skutečně loajální, že on když nastoupil, tak chvilku na to těžce onemocněl a 2 měsíce nemohl chodit do práce, ale že ho podrželi, platili mu nemocenskou a pak mu bez problémů našli nový projekt a funguje dál. A to že by prý jiná firma tohoto typu asi neudělala.

Cestou si ještě zatelefonoval a omlouval se osobě na druhém konci, že se asi o 10 minut opozdí. On mě odvezl do Norimberka, i když potřeboval úplně někam jinam a ještě kvůli mě přijel pozdě na schůzku... nechápu, taková obětavost kvůli úplně cizímu člověku? Docela mi spadla čelist...

Nakonec mě odvezl na tramvajovou zastávku Thon, odkud to už bylo jen pár zastávek k hradu. Dojela jsem tedy tramvají k Tiergartentor, s kufrem jsem se vyškrábala až nahoru na kopec k hradu (ok, po tom ranním nákupu už kufřík docela ztěžkl, ale žádná tragédie) a pak už jsem se mohla kochat pohledem na celé město. Ačkoli bylo ráno zataženo a jemný déšť, odpoledne už se krásně vyjasnilo a nádherně svítilo sluníčko - prostě ideální počasí na výlet. Viditelnost sice nebyla úplně stoprocentní, ale i tak mi ten pohled hned přirostl k srdci a ujistila jsem se v přesvědčení, že tohle je opravdu místo, kde bych si uměla představit žít :)

Poté jsem vyrazila dolů do centra, abych si konečně užila tu atmosféru velkých vánočních trhů na Hauptmarktu, které jsem předchozí večer už bohužel nestihla. Samozřejmě jsem musela ochutnat norimberské párečky a ačkoli už uzeniny moc nejím, musím uznat, že tyhle byly opravdu výborné. A čím jiným bych mohla návštěvu vánočních trhů zakončit, než svařákem rozlitým na košili, sáčku a kufru? Ještě že už bylo po pohovoru :D

Do odjezdu mi zbývala ještě víc jak hodina, tak jsem zašla ještě do pár obchodů na Karolinenstraße, rovnou jsem si tam koupila nové sako a ve stánku na ulici jsem ochutnala opravdu výborné čerstvé datle a sušené fíky - místní prodejci moc dobře ví, proč dát zákazníkovi ochutnat - z původně plánovaných 200 g "na ochutnání" jsem si koupila půl kila od každého, protože bych jinak dovezla domů leda tak prázdný sáček :D

Zpět do Prahy jsem měla jet původně s nějakým Čechem přes BlaBlaCar, protože IC Bus stál jednou tolik než cestou do Norimberka (38 € místo 19 €), což už se mi platit nechtělo. Pán mi ale bohužel jízdu ještě den předtím odřekl, že prý musí z pracovních důvodů jet jindy a to už se mi nehodilo. Na poslední chvíli jsem tedy sehnala jinou spolujízdu, s nějakým Asiatem. Přijel asi o půl hodiny později, ale zpoždění hlásil už předem, tak jsem si tedy počkala na Hlavním nádraží v teple, mají tam i WiFi (sice časově omezenou, tuším na půl hodiny, ale lepší než drátem do oka), takže mi ani nic nechybělo.

Největší překvapení ale nastalo, když jsem dorazila na místo srazu a před autem stál nejen řidič, ale i další tři slečny, přičemž jedna z nich hned překvapeně (a navíc Česky!) vykřikla, jestli náhodou nestuduji Vysokou školu ekonomickou v Praze. Až v tu chvíli jsem si jí víc prohlídla a zjistila jsem, že ji opravdu odněkud znám... chvilku jsme dumaly a po pár minutách nám konečně došlo, že jsme spolu byly na ústním pohovoru na Erasmus. A s naším řidičem a ještě jednou slečnou se zná právě ze studijního pobytu Münsteru a zrovna si vyrazili na výlet do Norimberka. Taková náhoda! Třetí slečna pak byla neznámá Ruska, která si je taky našla přes BlaBlaCar. Po zbytek cesty tedy nebyla o srandu nouze - vyprávěli jsme si zážitky z Erasmu, pak jsme radili té ruské spolucestující, jak se dostane na hotel a jaké památky by si měla zajít v Praze prohlédnout... a 3,5 hodiny cesty uteklo jak nic :)

Výlet to byl tedy moc pěkný a hlavně úspěšný - odvezla jsem si podepsanou pracovní smlouvu, která pravděpodobně zásadně změní mou budoucnost... už se na to tak těším!!!