K nápadu udělat si takovou malou podzimní dovolenou na severozápadě Německa mě dovedlo hned několik skutečností - v úterý 1.11. mají Němci státní svátek (Allerheiligen - svátek všech svatých) a tak se přímo nabízelo vzít si volno i v pondělí (jak říkají Němci "Brückentag" - den mezi svátkem a víkendem). No a protože mi přišla škoda jet do Čech, kde jsem i beztak vlastně skoro každý druhý víkend, ale za nějakou větší cestu do zahraničí už se mi moc utrácet nechtělo, rozhodla jsem se to pojmout spíš jako low-cost trip po Německu.
Napsala jsem tedy Resi, se kterou jsem se na jaře seznámila při běhání v Norimberku a která se před nedávnem po skončení své praxe u Adidasu vrátila do Kolína, zda bych u ní náhodou nemohla přespat. Odpověděla mi, že u ní to bohužel nepůjde, ale domluvila mi ubytování u svého ex-přítele v Bonnu, což je od Kolína půl hodiny vlakem. Člověk by nevěřil, k jakým skvělým příležitostem se dostane jen díky tomu, že jde párkrát běhat s organizovanou skupinou :) Navíc jsem šťastnou náhodou narazila na nabídku Lidl DB-Ticket, což jsou 2 volné jízdenky rychlovlaky Deutsche Bahn v rámci Německa dohromady za 50 €. Jen tak pro informaci - jednosměrná jízdenka z Norimberka do Bonnu by mě vyšla na nějakých 85 €, takže v tomto případě jsem ušetřila nejmíň 70 €. Nicméně jak už to tak bývá, nabídka měla jedno omezení - nelze ji využít v pátek. No problem, vzala jsem si tedy volno i na pátek a vyrazila jsem hned ve čtvrtek večer po práci.
Do Bonnu jsem dorazila po 4 hodinách cesty přímým spojem InterCity s WiFi připojením. A dokonce na minutu přesně, bez zpoždění! Pořád nechápu, proč si ti Němci pořád tak stěžují na nespolehlivost Deutsche Bahn, já osobně jsem sice zatím DB jela jen párkrát, ale až na jednu výjimku, kdy jsme zůstali kvůli nehodě cestou do Mnichova stát 2 hodiny kdesi v Georgensmündu na nádraží, jsem měla vždy dobrou zkušenost a pokud měl vlak zpoždění, pak jen v řádu několika minut. V Bonnu už na mě čekala Resi se svým ex-přítelem. V první chvíli jsem utrpěla menší šok - opravdu jsem nečekala, že je o tolik starší. Zatímco Resi je kolem 25 let, Marcovi je sedmapadesát. Je původem Angličan, ale v Německu žije už 11 let a pracuje jako Java vývojář. Tak alespoň tím oborem jsme si dobře padli do noty a hned bylo o čem se bavit.
Klikatými uličkami Bonnu jsme se pěšky vydali k němu domů. Už jen na té krátké trase bylo hodně znát, ze Bonn neutrpěl během druhé světové války takové ztráty jako jiná větší německá města. Ulici lemovaly dvoupatrové řadové domy z přelomu 19. a 20. století, všechny moc pěkně udržované. Dojem trochu kazily jen ty všudypřítomné haldy starého harampádí, neboť zrovna následující den byl svoz velkého odpadu. Za světla pouličních lamp jsme se brodili měděně zbarveným listím kaštanů a Resi s Markem se tu a tam zastavili a okukovali, co kdo vyhodil, ale nakonec je nic natolik nezaujalo, abychom se s tím museli táhnout domů.
Po nějakých dvaceti minutách cesty jsme dorazili k patrovému řadovému domu s podkrovím, krémově béžovou secesní fasádou, vysokými okny a uvedeným letopočtem 1901. Prošli jsme pootevřenou brankou do poloviny zarostlou břečťanem, který se rozpínal i na vedle stojící smrk. Připadala jsem si trošku jak při cestě do minulého století. Interiér bytu byl zařízen nábytkem z tmavého masivu, zřejmě mořeného ořechu, přičemž obývacímu pokoji, který měl být na příštích pět nocí mým útočištěm, dominovala velká knihovna s tituly o umění, módním návrhářství, vaření a programování. Uprostřed pokoje stál polstrovaný sedák s gramofonem a deskami, které prozrazovaly Marcovu zálibu v hudbě. Sám prý dokonce tu a tam hraje se skupinou v klubech.
Druhý den ráno jsem pak vyrazila do Düsseldorfu... pokračování viz další příspěvek.
Žádné komentáře:
Okomentovat