Při sobotním toulání se uličkami Bonnu jsem došla k železničnímu přejezdu se spuštěnými závorami. Přejezd nebyl vybaven žádným zvukovým znamením, jen semaforem s červeným světlem, ale zato pod závorami by ani myš neproklouzla - až k zemi visela drátěná síť, zřejmě aby nějakého darebáka náhodou nenapadlo závory podlézat. Po chvilce projel osobní vlak. Pán na protější straně kolejí nervózně přešlápl a popošel půl kroku blíž k závorám. Vlak tiše zmizel za zatáčkou, uplynulo pár minut, ale závory zůstaly svěšené. Po mém boku se objevil pár cyklistů, na protější straně se řady také rozrostly o několik jedinců.
Náhle se v místech, kde se nám předchozí vlak ztratil z dozoru, objevila světla a vzápětí projel další osobní vlak. Dobře, nejspíš nemělo smysl na tu chvíli zvedat závory, budiž. Cyklisté se v očekávání vyšvihli zpět do sedel a zahleděli se do dálky, připraveni vyrazit. Jenže závory nic. Opět zůstaly nehnutě ležet. Dobrých pár minut jsme zírali na obě strany, zda se tedy náhodou neobjeví další vlak, zatímco ti odvážnější již začali obhlížet, jak barikádu překonat, nicméně překážka se to zdála být účinná.
Z okolí se mezitím pomalu sjížděli cyklisté, kteří zřejmě využili slunečného počasí a nyní v podvečer se vraceli domů. Zanedlouho už to na naší straně vypadalo jako na startu Tour de France, včetně početného shluku přihlížejících. Vtom se vlevo opět objevilo světlo. Světlo na konci tunelu, toužebně očekávané ukončení našeho trápení. Následně se přiřítil nákladní vlak dlouhý nejmíň dva kilometry a s sebou strhl tlakovou vlnu, která nás donutila ustoupit o pár kroků vzad. Mé čerstvě umyté vlasy získaly nebývalý objem a na můj vkus az příliš ležérní styling. Chvíli mi trvalo, než jsem se vypořádala s dočasnou hluchotou a upravila si vlasy do normálního tvaru.
Tentokrát už to musí vyjít, tři vlaky přece stačí, nemůžou nás tu zdržovat věčně. Omyl. Pořád tu tvrdneme. S předstíraným zájmem zblízka sleduji spoje na závorách - překvapivě to není jen tak obyčejná tyč, ale jsou sestavené teleskopicky. Na protější koleji prosvištěl další osobní vlak. Snažím se neprojevovat zájem, to už tu přeci bylo několikrát. Ale přesto, naděje umírá poslední... Ne. Zatracený tvrdohlavý závory červenobílý pruhovaný furt ležej dole a nezvednou se a nezvednou! Vtom opět rachot, vítr a míhající se siluety obrovských sudů na vagonech dalšího nákladního vlaku.
A v tom se stal zázrak - sotva nás minul poslední vagon, závory se začaly zvedat a ta masa lidí na obou stranách se dala do pohybu. Cyklisté vyrazili jako jízda vpřed, následováni pěšáky... jen se to všechno odehrálo poněkud tiše a bez emocí a bez povzbuzování vojenskými generály. K žádnému střetu nedošlo, všichni se úspěšně vyhnuli a pokojně se rozešli do svých domovů. Bodejť by ne, komu by se chtělo v tak krásný den bojovat. A navíc už se stmívalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat