Hledala jsem WG (Wohngemeinschaft = spolubydlení) do 350 € warm (tedy včetně energií, vody, internetu atp.) a nejdále 3 km od práce, abych mohla chodit pěšky, protože mhd je tu na můj vkus neskutečně drahá - i při ročním úvazku kolem 65 €/měs. Poslední podmínkou pak byla vybavenost nábytkem a základními spotřebiči, protože fakt není v mých silách si ještě stihnout byt a/nebo pokoj během následujících pár dní dovybavit.
No a poslední háček - prohlídky bytů se na vzdálenost 300 km realizují poměrně obtížně, proto jsem byla nesmírně ráda, když mi Clear IT nabídla, že mi na týden před začátkem práce zaplatí ubytování na hotelu. S nadšením jsem tuto nabídku přijala a v neděli 7.2. jsem vyrazila do Norimberku.
První prohlídka bytu - Danyel
Během prvního týdne jsem rozeslala odpovědi asi na 50 inzerátů a navštívila 10 bytů. A zejména na tu první prohlídku se nedá zapomenout - na fotografiích v inzerátu krásný, evidentně nedávno zrekonstruovaný a nově vybavený byt, bydleli bychom tam 3 a cena za pokoj byla 350 €/měsíc. Od práce to tedy bylo malinko dál, ale na kole by se to pořád ještě dalo. S Danyelem (ano, s tvrdým "y") jsme se domlouvali po mailu, všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdy jsem přišla na prohlídku a dveře mi otevřel muž arabského vzhledu. Trošku jsem se zarazila, ale sama nemám ráda předsudky, a tak jsem šla dovnitř.Hned na začátek na mě vychrlil otázku, jak se přesně jmenuji a odkud jsem. Po mé odpovědi chvilku váhal a pak mě odvedl do kuchyně, kde mi na notebooku ukázal profil nějaké slečny na Facebooku a prý, jestli jsem to já. Byla to nějaká Lucie Třísková z Plzně, na úvodní fotce se s někým líbala a na profilové fotce měla dost odhalený dekolt. Říkám, že to teda fakt já nejsem. Oddechl si a prý že teda když to nejsem já, tak v pohodě, ale že takovou slečnu by si v bytě nepřál. Ok, super začátek, doufám, že už mě žádné další šoky nečekají.
Pak mi ukázal bydlení. Prý už v Německu žije dlouho (ostatně mluvil německy mnohem líp jak já), nedávno koupil tenhle byt a teď ho rekonstruuje. Vzhledem k tomu, že předchozí majitelka prý v bytě kouřila, musel vše strhnout a nanovo vyštukovat. Způsob, jakým byly zdi vyvedeny, mě velice zaujal - stěny měly hrubou strukturu, pár centimetrů od stropu byl široký pás s plastickými květinovými ornamenty a strop byl vyskládaný nevýraznými kazetami. Vše v bílé barvě, působilo to orientálně, ale přesto čistě. Běžně orient nemám ráda, připadá mi přeplácaný, ale tohle nevypadalo vůbec špatně.
Koupelna ještě nebyla úplně dodělaná, chybělo obložení vaničky sprchového koutu, ale také bylo vidět, že ji nově rekonstruoval. V chodbě pak bylo veliké zrcadlo s masivním zlatým zdobeným rámem a za ním, kolem dokola, byl schovaný světelný pásek - Danyel mi hned pohotově ukazoval, jak jde osvětlení regulovat, volit barvy a blikání a já nevím co všechno. Prý to nainstaloval hlavně kvůli tomu, aby se večer nemuselo v chodbě svítit - tlumené světlo toho pásku úplně stačí, aby člověk došel do koupelny, a nemusel přitom rozsvěcet velké světlo.
Inzerovaný pokoj pak vypadal jako na fotkách - dvě krásné velké šatní skříně, dvoulůžková postel a noční stolek, přičemž vše bylo úplně nové, na boku jedné ze skříní byla dokonce ještě ochranná folie. Pracovní stůl by prý také nebyl problém pořídit. Jen mě tedy docela vyděsil, když začal vykládat něco o tom, že sám ještě postel nemá... ale rozuměla jsem mu asi každé třetí slovo, tak ani nevím, jak že to chtěl vyřešit. Ani už jsem se ho pak na podrobnosti neptala, protože vzápětí navázal tím, že má jeden požadavek - důrazně si nepřeje mužské návštěvy. V bytě totiž bydlí ještě jeho třináctiletá dcera a je pro něj nepřípustné, aby se v bytě pohyboval cizí muž a nedejbože, aby viděla, jak se s někým muckám. Osobně mi připadá úsměvné (nebo možná spíš tragické), jak se spousta lidí děsí představy, že by děti měly vidět projevy lásky, zatímco agrese a násilí, které denně vidí v televizi a na internetu, jim vůbec divné nepřipadají. Každopádně v tu chvíli už mi bylo jasné, že tam bydlet nechci.
Nicméně bylo mi trapné se hned otočit na patě a odejít, tak jsem s ním ještě došla do kuchyně - tu tedy ještě nerekonstruoval, takže v ní byla stará kuchyňská linka, stůl a židle. Sedli jsme si ke stolu, uvařil turecký čaj a ještě jsme si asi půl hodiny povídali. Prý je napůl Iráčan a napůl Turek, vyznáním samozřejmě muslim. Ale vzápětí mě začal ujišťovat, že ale v žádném případě není tak striktní, prý i pivo normálně pije. Jako kdyby to z tebe dělalo lepšího člověka, pomyslela jsem si. A ani modlitby prý nijak nehrotí, jen před jídlem si odříká motlitbu a pokorně skloní hlavu, žádné klekání na kobereček, vyřvávání Allahu Akbar apod. Načež mi začal vysvětlovat, že je stejně nejdůležitější, aby to šlo od srdce, nemusí kvůli tomu dělat divadýlko.
A logicky přišla otázka, v co věřím já. Chvilku jsem váhala a pak jsem po pravdě odpověděla, že jsem nevěřící. Chvíli bylo ticho a pak říká, že ale přece v něco věřit musím, ne? Ne, prostě jsem ateista. Ne, počkej, tak... tak třeba v oheň? Nebo slunce? Nebo třeba tenhle hrníček...? (zvedl do výše můj hrníček s čajem). A já na to že ne, že k životu nepotřebuji věřit v něco externího, prostě věřím v sebe a své svědomí. Nicméně to mu nestačilo. Několikrát dostal záchvat smíchu a i když jsme pak mluvili o něčem úplně jiném, tak měl potřebu se k tomu pořád vracet a pořád se smál jak smyslů zbavený. Evidentně prostě jiná mentalita - náboženství je pro něj natolik klíčová součást života, že nedokáže pochopit, jak bez víry vůbec někdo může existovat. Jen mi přijde smutné, že nedokáže akceptovat a respektovat jiný názor - já se taky netlemím jak debil tomu, že je muslim.
Domů (tedy do hotelu) jsem pak odcházela s pocitem, že ačkoli je byt i pokoj moc hezký, tak s takovým člověkem opravdu bydlet nehodlám.
Druhá prohlídka bytu - Bea
Ještě ten den v 8 h večer jsem pak jela na další prohlídku. Tentokrát to bylo WG v Gostenhofu, jen asi půl kilometru od práce. Cena stejná, 350 €/měs. Gostenhof je nicméně poměrně alternativní část města, kde bydlí spousta různých národnostních menšin, což jsem postřehla hned při cestě ulicí k bytu - před místními bary postávaly skupinky pochybně vyhlížejících lidí. Byla tma, osvětlení nic moc, až jsem si začala v duchu nadávat, že jsem si s sebou nevzala ten pepřový sprej (který si v klídku ležel v kufru na hotelu). Naštěstí si mě ale nikdo nevšímal, uf. Před domem jsem pak ale znejistěla - na ani jednom ze 4 zvonků nebylo jméno a slečna mi nezvedala telefon. Až teprve po asi 15 minutách, když už jsem měla sto chutí to vzdát a jet zpátky na hotel (zase skoro hodinu!), se konečně ozvala a otevřela mi bzučákem dveře.Ve 4. patře pak na mě čekaly dvě sympatické slečny, zhruba stejného věku jako já, a pozvaly mě dovnitř. Byt byl opravdu malinkatý, skýtal dva pokoje, malou kuchyňku, koupelnu se záchodem a chodbu. Vše bylo čisté, uklizené, holky se evidentně o byt pěkně starají. Inzerovaný pokoj byl ale na můj vkus už příšerně mrňavý - cca 3x3,5 metru, přičemž pokoji dominovala dvoulůžková postel, takže se tam už kromě nočního stolku a skříňky na oblečení nevešlo zhola nic. Za tu cenu tedy trochu nepoměr. Už za pár minut tedy bylo po prohlídce.
Třetí prohlídka bytu - Leonhard
V úterý večer jsem pak zamířila na další dvě prohlídky. První z nich byla kousek od zastávky metra Maxfeld, tedy severně od centra. Bylo to sice trochu dál od práce, ale zato nájemné jen 300 € a pokoj měl mít krásných 20 metrů čtverečních. Jenže tam bydlelo 6 lidí a šlo zjevně o "párty WG" - všude bordel, povalující se lahve od piva, v kuchyni seděli všichni u velkého stolu, popíjeli a bavili se... jako atmosféra super, ale bydlet bych v tom nemohla. A když jsem nakonec zjistila, že pokoj bude nezařízený, tak už bylo oběma stranám úplně jasné, že tohle neklapne. Nicméně se mi úplně nechtělo hned vypadnout zpátky do té zimy a skoro hodinu čekat na další prohlídku, tak jsem si s nimi ještě na chvíli sedla v kuchyni, dala si čaj a trochu jsme pokecali. Byli to kluci a holky víceméně v mém věku, někteří studenti, jiní už pracující, a všichni byli nadšení, že jsem z Čech, protože už byli samozřejmě několikrát v Praze zapařit :)
Čtvrtá prohlídka bytu - Christina
Z párty WG jsem pak rovnou vyrazila směrem na jih, kde jsem měla další prohlídku v Ackerstraße. Už si pamatuju jen to, že tam bydlely dvě slečny... asi to nebylo nic extra, protože už si ani nevybavuju, jak byt vypadal :DPátá prohlídka bytu - Susanne
Na středu odpoledne jsem měla domluvenou prohlídku kousek od Westfriedhofu. Lokalita se mi podle Google map moc líbila - příjemných 1,3 km pěšky do práce, prakticky pár kroků od cyklostezky podél řeky Piegnitz, dostatek zeleně v okolí, a přitom jen cca 20 min pěšky od centra... prostě geniální. Susanne byla asi 35letá koučka komunikace na volné noze žijící sama v bytě 3+1, přičemž jeden pokoj nabízela k pronájmu. Pokojík nebyl nic extra, měl jen cca 3x4 m, místo postele byl jen rozkládací gauč a ze zbývajícího vybavení byl k dispozici malinký stůl a skříň, ale pro začátek by se to dalo. K tomu kuchyňka miniaturních rozměrů, jen cca 2,5 x 2 m, takže se tam člověk sotva otočil. Zato byl v bytě obrovský krásný obývák - jenže to byla zároveň její pracovna, a tak bych jej prý nemohla využívat :( Vcelku tedy žádný zázrak. Nicméně vzhledem k tomu, že čas utíkal a tohle byl sice ne úplně perfektní, ale přesto první alespoň přijatelný byt, jsem se ještě před rozloučením vyjádřila, že bych měla vážný zájem a hned v neděli bych se mohla nastěhovat. Susanne s nadšením souhlasila, že prý jsem jí také sympatická a hned jsme si podaly ruce na znamení domluvy.
Jenže problém nastal ve chvíli, kdy jsem se zeptala na smlouvu. V tu chvíli začala couvat, že prý to tam fungovalo vždycky bez smlouvy a že se musí nejdříve zeptat majitelů a asi to nebude úplně tak jednoduchý... nakonec jsme tedy došly k závěru, že bychom možná mohly uzavřít podnájemní smlouvu, kdy by ona byla Hauptmieter a já Untermieter. Opět ne úplně ideální, ale lepší než nic. Rozloučily jsme se s tím, že si prostuduje vzorové smlouvy na internetu a dá mi vědět.
Nicméně asi po dvou hodinách už mi napsala smsku, že mě bohužel musí odmítnout. Takže zase nic.
Šestá prohlídka bytu - Tom
Po prohlídce u Susanne jsem si šla zacvičit do fitness studia McFit (o posilovnách se chystám napsat další příspěvek) a pak jsem vyrazila do Fürthu, což je město hned navazující na Norimberk. Do práce bych to měla cca 4 km, to by se kole ještě dalo. Ale i bez kola bych si mohla klidně pořídit lítačku - nájemné totiž mělo být jen 230 €, tedy v průměru o 100 € nižší než ostatní pokoje! Navíc byla poblíž spousta zeleně - pár minut cesty do dvou parků, nedaleko již zmíněná cyklostezka podél Piegnitzu (ta se táhne z Norimberka až do Fürthu) a nakonec i pole podél další řeky Rednitz. V bytě bydlely 3 moc sympatické studentky a Tom, který se měl právě odstěhovat.
Pokoj byl malinký, asi 2,5x4 m, byla v něm jednolůžková postel, skříň na ramínka (takže bych si jí musela předělat na poličky) a stůl. Jen mě trochu děsily trčící kabely ze zdi s koncovkou na televizi, ale to by se dalo vyřešit. Kuchyň byla relativně velká, s jídelním stolem, jen mikrovlnná trouba tam chyběla, ale tu by taky nebyl problém pořídit. Celkově zařízení bytu sice nebylo nejnovější, vše jevilo známky opotřebení, ale holky působily přátelsky a docela jsem si bydlení v tomto bytě dokázala představit. Vzhledem k tomu, že už jsem věděla, že u Susanne to neklaplo, jsem se tedy i zde rovnou vyjádřila, že se mi pokoj líbí a že bych to hned vzala. Bohužel si ale chtěli nechat týden na rozmyšlenou, takže to hned od neděle neklapne. No, co se dá dělat, hlavně abychom něco neuspěchali, že... Rozloučili jsme se tedy s tím, že si za týden dáme vědět.
Sedmá prohlídka bytu - Orkan a York
Předposlední den před odjezdem zpátky do ČR byl opravdu napjatý - 4 prohlídky v jednom dni. Do toho už na mě naléhala personalistka z Clear IT s dotazy, jestli už jsem našla bydlení a zda mi má sehnat ubytování na další týden. Nicméně představa dalšího týdne na hotelu už mě moc nelákala - bez kuchyně si člověk ani čaj nemůže uvařit a jíst pořád v restauracích si taky úplně nemůžu dovolit.
Chtěla jsem se tedy rozhodnout až v pátek, až budu mít po všech domluvených prohlídkách, ale Alex na rezervaci spěchala, protože už skoro všechny hotely a hostely byly kvůli veletrhu obsazené. Nakonec mi tedy ubytování zamluvila, a to v hostelu Metropol - což na mapě vypadalo na první pohled skvěle, protože to bylo jen asi dva kilometry od práce. Ještě jsem tedy napsala bývalému kolegovi, který v Norimberku nějakou dobu bydlel, jestli náhodou s tímto hostelem nemá nějakou zkušenost. Shodou okolností měl - a ne zrovna pozitivní. Prý jde spíše o ubytovnu pro dělníky než o hostel a člověk aby se bál, aby něco nechytil. Popravdě se mi moc nechtělo věřit, že by v Německu opravdu tak katastrofální zařízení mohlo fungovat, ale tak jako tak by stejně bylo lepší si konečně sehnat stálé bydlení.
První byt, který jsem ve čtvrtek navštívila, bylo WG, o které jsem projevila zájem už v lednu - byl to jeden z prvních inzerátů, na které jsem odpověděla. Nicméně se mi byt podle fotek nezdál nic moc, v pokoji nebyla žádná skříň a navíc šlo jen o Zwischenmiete, tedy dočasný pronájem na 2 měsíce. Čas ale kvapil a já pořád neměla žádné bydlení, a tak jsme se dohodli, že se přijdu podívat. Orkan už byl odstěhovaný a v bytě tou dobou bydlel jen York, cca 30letý spisovatel na volné noze. Pokoj byl tedy okamžitě k dispozici.
Bydlení bylo v Gibitzenhofu, tedy na jih od centra, v části obývané převážně přistěhovalci. Na ulicích byl docela nepořádek, všude vajgly a drobné odpadky, navíc zoufale málo zeleně... fakt nic moc. Byt byl v 5. patře, s výhledem na kostel. Vybavení také žádná sláva (ta skříň mi fakt chyběla), ale to úplně nejdůležitější se tam našlo. Hlavně abych už konečně měla kde bydlet.
Jen mě trochu znepokojovala ta plynová kamna v pokoji, s Vafkami zkušenost zatím nemám a mám z nich docela respekt. S Yorkem jsme si docela sedli, sice tedy pořád zdůrazňoval, že to není nic extra, ale za tu cenu... řekla bych, že těch 270 €/měs. byla odpovídající cena. Nakonec jsme se dohodli, že se ještě podívám na ty zbývající byty a ještě ten večer dám vědět. Nicméně z Yorkovy strany by prý nebyl problém, kdybych se nastěhovala už v neděli, jen by se musely narychlo sehnat klíče, protože Orkan si ty své odvezl s sebou. A evidentně jsem v tu chvíli byla jediný zájemce, protože si ani nevyhrazoval čas na rozmyšlenou - prostě ber/neber, což bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala.
Osmá prohlídka bytu - Nico
Na další prohlídku jsem cestovala na druhý konec Norimberka, resp. na hranici mezi Norimberkem a Fürthem, kousek od stanice metra Muggenhof. Okolí bylo doslova otřesné - dům stál přímo u jedné z nejfrekventovanějších silnic v Norimberku, nad kterou navíc ještě vedla nadzemní trať U-Bahn, takže o to větší hluk a zápach výfukových splodin. K mému zděšení jsem navíc zjistila, že se přesně naproti tomu bytu nachází již vzpomínaný hostel Metropol, kde bych měla mít na příští týden zamluvené ubytování. Stará, šedivá, doslova hnusná fasáda dávala na první pohled za pravdu tomu, co mi kolega napsal... brrr, tak tomu říkám negativní motivace!!! Dneska prostě něco sehnat musím, cokoliv, hlavně jen ne Metropol!
Teď ale zpět k tomu navštívenému bytu - bydleli tam 2 kluci, studenti, plus otec jednoho z nich, v celém bytě byla stará ošoupaná neskutečně vrzající dřevěná podlaha a v inzerovaném pokoji nejen že nebyl nábytek, ale ani světla - ze stropu místo lustru trčely dráty. Už po pár minutách mi bylo jasné, že tohle nepůjde.
Devátá prohlídka bytu - Florian
Florianova nabídka mě na netu ze všech zaujala nejvíc - obrovský pokoj, tuším 20 m2, vybavený bílým nábytkem - velká postel, dvě skříně, velký stůl, komoda, stěny vymalovány světle růžovou barvou, k tomu ladící tmavě růžové závěsy... prostě pokoj jak z katalogu :) Navíc jen za 275 €/měs., což je za tak velký pokoj opravdu luxusní cena. Byt byl tedy už trochu dál od práce, přes 3,5 km, ale zase bych to měla kousek k jezeru Wöhrder See, kam bych mohla chodit běhat. Trošku mrzuté tedy bylo, že měl být pokoj k dispozici až od 1.4., takže bych si stejně musela mezitím najít nějaké prozatímní bydlení. Ale i to by se salo vyřešit již zmíněným Zwischenmiete u Yorka.
Po prohlídce v Muggenhofu jsem tedy zase zamířila zpátky do Steinbühlu, asi 1 km od bytu, kde jsem byla před pár hodinami u Yorka :D V bytě byli dva kluci, přičemž Florian se měl stěhovat pryč a ten druhý se nastěhoval terpve před pár dny a právě s kamarádem montoval postel. Do třetího pokoje se pak měla asi za týden nastěhovat nějaká studentka.
Pokoj vypadal ve skutečnosti snad ještě líp než na fotkách, ale zato kuchyň byla hrozně malinká - asi 2,5 x 1,5, přičemž se do ní musela ještě vejít i pračka, protože i koupelna byla dost malá. Ta pračka byla asi největší kuriozitou - byla asi 60 cm vysoká a 40 cm široká a vypadala, že se do ní vejdou asi tak dvoje kalhoty a dvě trička a bude plná :D
I tento byt měl tedy své mouchy, ale pořád se v něm ještě dalo žít, což se o některých jiných říct nedalo :D Klukům jsem tedy řekla, že zájem určitě mám.
Desátá prohlídka bytu - Anne
Na poslední prohlídku bytu jsem šla už jen ze setrvačnosti, protože už mi bylo stejně na 99 % jasné, že nakonec vezmu to dočasné bydlení u Yorka. Všichni totiž typicky chtěli několik dní na rozmyšlenou, jenže já se potřebovala už za 3 dny nastěhovat.
Ale bylo mi trapné prohlídku odřeknout hodinu před jejím konáním, a tak jsem tomu přeci jen dala šanci a v půl desáté večer jsem dorazila na adresu kousek od metra Kaulbachplatz. V bytě bydlela asi 35letá Anne, která pracuje jako knihovnice v Bamberku, a zhruba stejně starý Alex, který dělá v IT oddělení GFK a pendluje mezi Berlínem a Norimberkem. Oba byli fajn, ale od práce už to bylo celkem daleko a nájemné 350 € už mi taky připadalo docela vysoké, s ohledem na to, že vybavení bytu už mělo svá nejlepší léta dávno za sebou.
Navíc, jak už jsem očekávala, si chtěli ponechat čas na rozmyšlenou, takže pro mě už rovnou uzavřená kapitola. Hned po prohlídce jsem tedy napsala Orkanovi a Yorkovi, že bydlení beru a pokud s tím souhlasí, tak bych se ráda hned v neděli nastěhovala.
V pátek ráno jsem s obrovskou radostí přečetla Orkanovu odpověď, že se mnou počítá a své klíče i s návrhem smlouvy hned pošle poštou Yorkovi, abych je v pondělí měla k dispozici. Hned jsem tedy napsala Alex, že ubytování mám a hostel může zrušit.
Norimberk jsem tedy opouštěla po 5 náročných dnech s obrovskou úlevou, že nebudu muset strávit ani jednu noc v zavšiveném "hostelu" Metropol.
Žádné komentáře:
Okomentovat