Dovolená v Severním Porýní-Westfálsku, část II. - Düsseldorf

Druhý den po příjezdu do Severního Porýní-Westfálska jsem se vydala do Düsseldorfu. Z Bonnu trvala cesta vlakem lehce přes hodinu, ale popravdě mě v první chvíli zarazily ceny jízdenek - 17,6 € za nějakých 70 km? Vždyť i z Norimberka do Prahy jezdí autobusy od 15 €, a to je víc jak 300 km! Naštěstí jsem ale po chvíli zkoumání tarifů zjistila, že se vyplatí koupit celodenní jízdenku NRW "Schöner Tag Ticket Plus", která stojí 29,5 € a platí na všechny regionální spoje v rámci Severního Porýní-Westfálska (Nordrhein-Westfalen), a to včetně městské hromadné dopravy. Což je docela rozdíl :) Nicméně mě záhy moc nepotěšili na přepážce, kde mi za tu celodenní jízdenku naúčtovali 31,5 €, tedy o 2 € víc, než kolik psali na webu. Prý přirážka za nákup na přepážce... takže příště radši kupovat jízdenky online.

Počasí se zrovna moc nevydařilo a po výstupu z vlaku na nádraží v Düsseldorfu jsem si tak trošku posteskla, že už je asi na cestování pozdě. Co si budeme povídat, v létě je mnohem větší šance, že bude svítit sluníčko a s ním je hned všechno veselejší. Namísto toho jsem vylezla do vlhkého zamračeného podzimního rána a říkala jsem si, co tu vlastně proboha dělám, jestli nebylo lepší zůstat doma s hrnkem teplého čaje. 

Z nádraží jsem zamířila na severozápad k Muzeu Johanna Wolfganga Goetheho, které bylo založeno zřejmě na upomínku dvou návštěv významného německého spisovatele v Düsseldorfu. Hned na první křižovatce mě zaujaly semafory na přechodu pro chodce - mezi červeným a zeleným panáčkem mají ještě jedno světlo, a to oranžový obdélník, který svítí několik sekund předtím, než blikne červená. Zřejmě znamení, že už chodci nemají vkračovat do vozovky. Muzeum jsem si nakonec prohlédla jen zvenčí, zase až takový fanoušek Goetheho nejsem 🤔 Nicméně hned vedle muzea byl docela pěkný park, tzv. Hofgarten, který byl pokrytý zlatým kobercem spadaného listí... za slunečného dne by z toho oči přecházely 😍

Goethe Museum

Hofgarten

Po procházce parkem jsem zamířila na Gustaf-Gründgens-Platz, kde se nachází hned dvě architektonické památky - výšková kancelářská budova Dreischeibenhaus a divadlo Schauspielhaus. Osobně mě více zaujal mrakodrap Dreisheibenhaus, který po nedávné rekonstrukci vypadá stále stylově a moderně, ačkoli už je více než 50 let starý. Zato o 10 let mladší vedle stojící divadlo má podle všeho svá nejlepší léta už za sebou a jeho design na rozdíl od zmíněného mrakodrapu rozhodně není nadčasový. Ostatně posuďte sami:

Schauspielhaus

Dreischeibenhaus

Po chvilce bloudění v bludišti všudypřítomných staveništ (mimochodem to je teď asi nějaký trend evropských měst, i Helsinky byly totálně rozkopané... jen v Praze mi přijde, že se nijak moc nebuduje) jsem došla k proslulé Königsallee, tedy Královské aleji, kterou místní nazývají zkráceně "Kö". V její blízkosti se nachází nesčetně obchodů, zajímavých moderních i starších budov a také Tritonova kašna (Triton Brunnen). Následně jsem na doporučení TripAdvisoru zamířila dál do Bolkerstraße, která je doslova napěchovaná restauracemi a bary, abych si dala grilované vepřové koleno s bramborovou kaší a kysaným zelím, místní specialitu v restauraci Schweine Jones. Za vcelku slušnou cenu necelých 13 € jsem dostala obrovskou porci masa s úžasně křupavou kůrčičkou, kterou jsem ani nezvládla dojíst, takže jsem si nakonec dobrou polovinu odnesla s sebou zabalenou v alobalu.

Po dobrém jídle jsem pak pokračovala na trh na Carlsplatzu, který byl plný nejrůznějších stánků s občerstvením, ovocem, zeleninou, rybami, kořením, květinami a drobnými dekoracemi. Na chvíli jsem se zastavila před stánkem, kde byla v bedýnkách vystavena spousta různých zajímavých druhů a typů brambor. Uvažovala jsem, že bych vzala rodičům, vášnivým zahradníkům, pár vzorků na vyzkoušení jako sadbu, ale nakonec jsem došla k závěru, že už bych je do kufru na zpáteční cestě nevměstnala.

Poté jsem pokračovala směrem na západ, k břehu Rýnu. Cestou mě zaujala plastika před kostelem sv. Maximiliana, která zachycuje významné momenty z historie města v reliéfech, a to od propůjčení práva na založení města, přes období vlády císaře Viléma a Napoleonské války, až po obnovu města po druhé světové válce. Podél řeky jsem pak došla k Marktplatzu s radnicí a monumentální sochou císaře Viléma, zjevně velice významnou osobností zdejšího regionu.

Přes Grabbeplatz, kde se nachází dvě galerie umění (K-20 Kunstsammlung NRW a Kunsthalle) jsem se pak vrátila zpět do centra k rodnému domu básníka Heinricha Heine. Po krátkém uvažování, že bych si jako suvenýr koupila nějakou z jeho sbírek básní, jsem si však vzpomněla na svůj pokus o četbu Zimní pohádky v originále, a od svého záměru jsem upustila. Nakonec jsem ještě rychle sedla do metra, popojela pár stanic na Kirchplatz s kostelem st. Peter a autobusem jsem dojela do zrevitalizovaného přístavu Neue Zoll. Právě tam totiž stojí tři moderní budovy americko-kanadského architekta Marka O. Gehryho, který je mimo jiné spoluautorem tančícího domu v Praze. A stylem se rozhodně nezapře.

Svou návštěvu Düsseldorfu jsem pak zakončila ve Volkshochschule na přednášce Nicka Martina: "6 Jahre weltreisen: die geilste Lücke im Lebenslauf" (https://www.facebook.com/6JahreWeltreisen). Musím říct, že tak super show jsem nečekala. Nick nás dokázal skvěle bavit celé 4 hodiny. Rozhodně nešlo o prostou přednášku s promítáním fotografií, spíš skvělou show s živým výkladem a skoro až divadelním ztvárněním zážitků. Při scénkách jako přežití tornáda na rozbouřeném moři v katamaránu, postřelení harpunou nebo ztracení v jeskyni kdesi v tropických pralesích jižní Ameriky nám střídavě tuhla krev v žilách a vzápětí celý sál brečel smíchy. Rozhodně super zážitek :)

Dovolená v Severním Porýní-Westfálsku, část I.

K nápadu udělat si takovou malou podzimní dovolenou na severozápadě Německa mě dovedlo hned několik skutečností - v úterý 1.11. mají Němci státní svátek (Allerheiligen - svátek všech svatých) a tak se přímo nabízelo vzít si volno i v pondělí (jak říkají Němci "Brückentag" - den mezi svátkem a víkendem). No a protože mi přišla škoda jet do Čech, kde jsem i beztak vlastně skoro každý druhý víkend, ale za nějakou větší cestu do zahraničí už se mi moc utrácet nechtělo, rozhodla jsem se to pojmout spíš jako low-cost trip po Německu.

Napsala jsem tedy Resi, se kterou jsem se na jaře seznámila při běhání v Norimberku a která se před nedávnem po skončení své praxe u Adidasu vrátila do Kolína, zda bych u ní náhodou nemohla přespat. Odpověděla mi, že u ní to bohužel nepůjde, ale domluvila mi ubytování u svého ex-přítele v Bonnu, což je od Kolína půl hodiny vlakem. Člověk by nevěřil, k jakým skvělým příležitostem se dostane jen díky tomu, že jde párkrát běhat s organizovanou skupinou :) Navíc jsem šťastnou náhodou narazila na nabídku Lidl DB-Ticket, což jsou 2 volné jízdenky rychlovlaky Deutsche Bahn v rámci Německa dohromady za 50 €. Jen tak pro informaci - jednosměrná jízdenka z Norimberka do Bonnu by mě vyšla na nějakých 85 €, takže v tomto případě jsem ušetřila nejmíň 70 €. Nicméně jak už to tak bývá, nabídka měla jedno omezení - nelze ji využít v pátek. No problem, vzala jsem si tedy volno i na pátek a vyrazila jsem hned ve čtvrtek večer po práci.

Do Bonnu jsem dorazila po 4 hodinách cesty přímým spojem InterCity s WiFi připojením. A dokonce na minutu přesně, bez zpoždění! Pořád nechápu, proč si ti Němci pořád tak stěžují na nespolehlivost Deutsche Bahn, já osobně jsem sice zatím DB jela jen párkrát, ale až na jednu výjimku, kdy jsme zůstali kvůli nehodě cestou do Mnichova stát 2 hodiny kdesi v Georgensmündu na nádraží, jsem měla vždy dobrou zkušenost a pokud měl vlak zpoždění, pak jen v řádu několika minut. V Bonnu už na mě čekala Resi se svým ex-přítelem. V první chvíli jsem utrpěla menší  šok - opravdu jsem nečekala, že je o tolik starší. Zatímco Resi je kolem 25 let, Marcovi je sedmapadesát. Je původem Angličan, ale v Německu žije už 11 let a pracuje jako Java vývojář. Tak alespoň tím oborem jsme si dobře padli do noty a hned bylo o čem se bavit.

Klikatými uličkami Bonnu jsme se pěšky vydali k němu domů. Už jen na té krátké trase bylo hodně znát, ze Bonn neutrpěl během druhé světové války takové ztráty jako jiná větší německá města. Ulici lemovaly dvoupatrové řadové domy z přelomu 19. a 20. století, všechny moc pěkně udržované. Dojem trochu kazily jen ty všudypřítomné haldy starého harampádí, neboť zrovna následující den byl svoz velkého odpadu. Za světla pouličních lamp jsme se brodili měděně zbarveným listím kaštanů a Resi s Markem se tu a tam zastavili a okukovali, co kdo vyhodil, ale nakonec je nic natolik nezaujalo, abychom se s tím museli táhnout domů.

Po nějakých dvaceti minutách cesty jsme dorazili k patrovému řadovému domu s podkrovím, krémově béžovou secesní fasádou, vysokými okny a uvedeným letopočtem 1901. Prošli jsme pootevřenou brankou do poloviny zarostlou břečťanem, který se rozpínal i na vedle stojící smrk. Připadala jsem si trošku jak při cestě do minulého století. Interiér bytu byl zařízen nábytkem z tmavého masivu, zřejmě mořeného ořechu, přičemž obývacímu pokoji, který měl být na příštích pět nocí mým útočištěm, dominovala velká knihovna s tituly o umění, módním návrhářství, vaření a programování. Uprostřed pokoje stál polstrovaný sedák s gramofonem a deskami, které prozrazovaly Marcovu zálibu v hudbě. Sám prý dokonce tu a tam hraje se skupinou v klubech.

Druhý den ráno jsem pak vyrazila do Düsseldorfu... pokračování viz další příspěvek.