Cesta na osobní pohovor

Pozvánku na osobní pohovor, tedy již vážnější náznak toho, že by o mě nějaká firma v Německu jevila opravdu zájem, jsem za celou dobu hledání práce (dva měsíce) dostala jednu jedinou. Byla jsem tedy vskutku napjatá, jak to bude probíhat a jestli to konečně vyjde.

Zatímco nabídky na práci v Praze dostávám téměř denně, Němci již takové nadšení nesdílí a jsou výrazně opatrnější a nedůvěřivější - ke každému tvrzení by si nejraději vyžádali písemný doklad. Nevadí, že spolu právě hovoříme po telefonu německy zcela bez problémů, pošlete mi prosím váš certifikát z německého jazyka do mailu... s tím jsem naštěstí počítala už předem, takže jsem si Goethe-Zertifikat B2 udělala už v září.

Kamenem úrazu však bylo něco jiného: "Vy nemáte ISTQB certifikát? A jak můžete dělat testera? To přece takhle nejde, to je jako řídit auto bez řidičáku!" ...někdy jsem při telefonickém pohovoru nevycházela z údivu, německá mentalita je zjevně zcela odlišná od té české - co na tom, že mám víc jak 4 roky praxe v oboru a výborné písemné doporučení od projektového manažera (Němce, a tedy echt Emfehlungsschreiben psané německy!), bez toho certifikátu si prostě u některých personalistů ani neštkrtnu. Němci si prostě mnohem více si potrpí na certifikáty a další podobné (mnohdy bezcenné) papíry.

Ale teď už zpět k mé cestě na osobní pohovor do Erlangenu. Vše se seběhlo vcelku rychle - 15. prosince večer jsme měli první pohovor přes Skype, kde byla personalistka a nějaký vedoucí obchodního oddělení. Oba byli přátelští a víceméně je zajímalo jen na jakých projektech jsem dělala, co jsem dělala a s jakými technologiemi mám zkušenosti, žádné záludnosti. Pak už jen otázka, jaký plat bych si představovala a za půl hodiny bylo po všem. S tím, že se mi ozvou.

Hned druhý den jsem obdržela vyjádření, že jsem je zaujala a zvou mě na další kolo pohovoru, tentokrát již osobně do Erlangenu. A evidentně to mysleli fakt vážně, protože mi k tomu poslali rovnou i návrh smlouvy k prostudování. Okamžitě jsem začala shánět jízdenku a ubytování v Erlangenu, moc času nezbývalo - pohovor se totiž měl konat už v úterý 22.12. v 11:00, tedy za 6 dní.

Jízdenku tam jsem si koupila na webu Student Agency - od jejich partnera Deutsche Bahn na pondělí večer za 19 €. To mi přišlo jako slušná cena. Nicméně s cestou zpět už to bylo horší - chtěla jsem jet v úterý večer, ale všechny jízdenky z Norimberka do Prahy stály nejméně 38 €, a to jsem zkoušela všechny možné dopravce. Nakonec jsem se rozhodla zkusit aplikaci BlaBlaCar, kde lidé inzerují spolujízdy autem. Vybrala jsem si nějakého Čecha, co chtěl za cestu 19 € a odjížděl z Norimberka ve 22:30, takže bych měla celý den na to projít si město a pokochat se vánoční atmosférou.

S ubytováním mi poradil kolega z práce - doporučil mi Airbnb. Už jsem o této aplikaci slyšela, ale doposud jsem neměla žádnou osobní zkušenost a zrovna v tu chvíli mě to ani nenapadlo... nicméně astronomické ceny hotelů a hostelů (zjevně ovlivněné Adventním časem a Vánočními trhy) mě rychle donutily hledat jiné alternativy. A měla jsem štěstí - nejlevnější ubytování v Erlangenu bylo krásných 13 minut autobusem od sídla firmy, cena byla jen 15 € za samostatný pokoj (obývací pokoj s rozkládacím gaučem) na noc ve studentském bytě na okraji města - prostě pecka. Ubytování jsem zaplatila kartou online a během pár minut mi dorazilo potvrzení, že se mnou počítají.

Cestu i ubytování jsem tedy měla zařízené, v pondělí jsem naklusala do stávající práce s kufrem a ve 3 odpoledne jsem se vydala směrem k Hlavnímu nádraží, k autobusu do Norimberka. Po drobném bloudění po Hlaváku a zběsilém pobíhání s kufrem sem a tam (autobusem jsem odtud ještě nikdy nejela) jsem do autobusu konečně nastoupila asi 4 minuty před odjezdem. K pití jsem si vzala jen půllitrovku vody s tím, že budu mít možnost si v autobuse přikoupit - což jsem si sice přečetla i na obrazovce, ale za celou dobu jízdy žádná stevardka nepřišla, tak nevím, asi to funguje nějak jinak než ve Studentovi. Polovinu cesty jsem ale stejně prospala, takže jsem nijak nestrádala.

Do Norimberka jsme dorazili chvilku po sedmé večer. Norimberské Hlavní nádraží je skutečně monumentální historická budova, ale přesto zevnitř moderně zařízená. Uvnitř se, jak už bývá zvykem, nachází spousta obchodů a rychlých občerstvení. A také supermarket Lidl, kam jsem si hned zašla koupit něco k večeři.

Pak jsem pěšky (ano, pořád s kufrem) vyrazila do centra, projít si Vánoční trhy a nasát tu úžasnou atmosféru. Ale ačkoli mám běžně dobrý orientační smysl, v noci (a po hrníčku svařáku... ;) ) už zjevně tak dobře nefunguje a dokonale jsem se v těch kouzelných vánočně nazdobených uličkách Norimberku zamotala. Sice jsem měla staženou mapu v mobilu, ale nepříjemnou vlastností Google Maps je, že v offline režimu nefunguje vyhledávání a navíc se zobrazují názvy jen větších ulic. Takže nezbývalo než se začít ptát lidí okolo, aby mi na mapě ukázali, kde zrovna stojím. Byli velice ochotní a hned mi všechno ukázali. A vida, Haptmarkt, kde se konají největší Vánoční trhy v Norimberku (Nürnberger Christkindlesmarkt) a který už jsem asi půl hodiny bezúspěšně hledala, se nacházel přímo za rohem o pár metrů dál :)

Bohužel už bylo kolem 22 h a trhy už byly zavřené. A vzhledem k tomu, že jsem svým hostitelům nahlásila, že přijedu mezi 22 - 23 h a čekala mě cesta do Erlangenu, už bylo načase začít hledat dopravní spojení. Na roku Hauptmarktu, kousek od kostela Sankt Sebaldus Kirche, se nacházel infostánek s WiFi připojením, tak jsem toho využila a jala se hledat v aplikaci VGN, jak se dostanu do části Erlangen-Süd. A co čert nechtěl, v tu chvíli se mi vybila baterie v mobilu.

Inu, být v cizím městě v noci bez přístupu k internetu a nemít ponětí, jak se mám dostat k místu ubytování... no, nic moc pocit. Zachránil mě vánoční dárek od mého současného zaměstnavatele - mimo kalendáře, hrníčku, deštníku, propisky a jiných blbinek jsme dostali i Powerbanku, tedy záložní zdroj - jak geniální firemní předmět! :) Rychle jsem se tedy připojila, dohledala spoj a vyrazila jsem zpět k Hlavnímu nádraží a pak vlakem S1 směrem do Erlangenu. Ve vlaku jsem se ještě pro jistotu poptala skupinky mladých lidí, zda jedu správně, a byli dokonce tak ochotní, že kvůli mě trochu pozměnili svou trasu, vystoupili se mnou na Paul-Gossen-Straße a dovedli mě na zastávku autobusu. Pak odjeli druhým směrem domů.

Napsala jsem tedy svým hostitelům smsku, že za pár minut dorazím autobusem a hned jsem obdržela odpověď, že si mě vyzvednou na zastávce. Pak přijel autobus, u řidiče jsem nahlásila stanici, kam chci a řidič se jen usmál a tiše mi pokynul, ať nastoupím bez placení. Byly to sice jen 2 zastávky, ale i tak to od něj bylo moc hezké a ušetřila jsem 2,10 € :)

Jak bylo dohodnuto, na zastávce už na mě čekal kluk, něco lehce přes 20 let, a dovedl mě na místo mého ubytování. Byl to byt 3+1 sdílený třemi studenty a pro mě vyhradili obývák s rozkládacím gaučem, takže jsem měla i soukromí. Bydlení to bylo pěkné, čisté a útulné, kluci mi poskytli i heslo k WiFi, takže jsem měla všechno, co jsem potřebovala :)

Druhý den jsem se s nimi rozloučila kolem desáté a vyrazila jsem na pohovor. Bylo to jen 13 min autobusem bez přestupu, takže super. Na místo jsem dorazila s dostatečným předstihem, takže jsem si stihla ještě skočit nakoupit. Samozřejmě nezůstalo jen u té původně plánované svačiny a z obchodu jsem odcházela s kufrem narvaným dárečky pro rodinu - čokolády, čaje a jiné mlsky. Skvělý nápad, přidat si další závaží, když máte v plánu pak ještě půl dne běhat s kufrem po památkách :D

A pokračování raději v dalším příspěvku... :)

Hledání práce v Německu

Myšlenka zkusit si žít a pracovat v Německu se ve mě zrodila už někdy na střední škole, kdy jsem díky náročné němčinářce dotáhla svou němčinu na poměrně dobrou úroveň. Ale až teď, po skončení magisterského studia, nastala ta správná chvíle své sny zrealizovat.

Taková malá generální zkouška proběhla už během Erasmu v Rakousku, kdy jsem si ujasnila, že na to opravdu mám a že zvládám německy komunikovat nejen v běžném životě, ale i na úřadech a celkově jsem došla k závěru, že to prostě dám.

V polovině září 2015 jsem se zaregistrovala na Glassdoor a pomalu začala pokukovat po firmách, které by mě zaujaly. Nicméně zpětné vazby zaměstnanců a uchazečů byly dosti protichůdné a nedalo se z nich usuzovat, zda jde o dobrou firmu či nikoli. Až v polovině října jsem narazila na zajímavý inzerát na Testera se specializací na automatizaci testování od firmy s dobrým hodnocením (i když, dvě reviews se asi moc za reprezentativní vzorek považovat nedají :D ) - šlo o společnost Clear Group v Erlangenu.

Poslala jsem tedy své CV v němčině a angličtině na uvedenou e-mailovou adresu i s motivačním dopisem a čekala jsem na odpověď. Po 5ti dnech jsem obdržela vyjádření od studentky z personálního oddělení (Auszubildende Personaldienstleistungskauffrau), že jistě chápu, že se na danou pozici přihlásila celá řada vysoce kvalifikovaných uchazečů a že po zhodnocení mnou zaslaných podkladů mi bohužel musí sdělit, že nejsem vhodným kandidátem na danou pozici.

Ok, to nebyl úplně dobrý začátek. Hledala jsem dál, ale dlouho mě nic nezaujalo... na začátku listopadu jsem se zkusila zaregistrovat na Monster.de a zveřejnila jsem zde svůj životopis v němčině. Během pár dní mě oslovilo několik headhunterů, většinou ale z jiných zemí (ačkoli jsem v popisu jasně zmínila, že chci do Německa nebo Rakouska) - Anglie, Francie, Polsko a samozřejmě nesčetně nabídek do Prahy... všechny sice zajímavé, ale můj cíl byl prostě jasný - německy mluvící země. Zhruba ve stejnou dobu jsem se zaregistrovala ještě na StepStone.de a pak mi ještě kolega z práce, který strávil několik let v Německu, poradil profesní síť XING.

Inzerátů bylo na všech třech portálech požehnaně, a tak bylo z čeho vybírat. Postupně jsem rozeslala poptávku do 13ti různých firem, povětšinou šlo o zprostředkovatele a poskytovatele IT služeb. Evidentně je tento systém v Německu velice populární. Téměř od všech jsem do několika dní obdržela potvrzení, že mou poptávku přijali a dále ji zpracovávají. Pouze dvě firmy se vůbec neozvaly, od čtyř společností jsem pak rovnou dostala odmítavé stanovisko, dalších pět považovalo můj profil za zajímavý, s některými dokonce proběhl i telefonický pohovor (samozřejmě v němčině), ale doposud nedokázali najít žádný projekt, na který bych se hodila, jednu firmu jsem nakonec odmítla, protože mi mohli nabídnout jen automotive projekt, a jedna personalistka se mi z nějakého důvodu nedokázala dovolat.

Takže bída s nouzí... navíc jsem byla poměrně překvapená, jak přehnaně si Němci potrpí na všemožné doklady, certifikáty a jiné bezcenné papíry. Už předem jsem očekávala, že si bez jazykového certifikátu z němčiny ani neškrtnu, takže jsem už v září absolvovala zkoušku na Goethe-Zertifikat B2. To ale nebylo všechno - vedle jazykových certifikátů vyžadovali i kopii diplomu, studijních výsledků, doporučení z práce... ale nejvíc mě dostal jeden nejmenovaný personalista, který šokovaně prohlásil, že pracovat jako tester bez ISTQB certifikátu je jako řídit auto bez řidičáku, že to prostě takhle nejde! Popravdě znám několik lidí, kteří tímto certifikátem disponují, a přesto to na jejich znalostech žádnou stopu nezanechalo... no, evidentně je pro některé personalisty cár papíru cennější než 4 roky zkušeností v oboru.

Již zmíněný kolega mi také doporučil společnost Evosoft, u které dříve v Norimberku pracoval. Už jsem raději ani nezkoušela standardní cestu přes personální oddělení, ale rovnou jsem si na LinkedIn našla člověka, který v této firmě pracuje na pozici Test Automation Engineer, což je přesně ta oblast, na kterou bych se chtěla specializovat, a ve zprávě jsem mu vylíčila, že jsem od svého kolegy obdržela doporučení na tuto firmu a zda nemají náhodou nějakou volnou pozici. Můj profil ho zaujal, ale v dané chvíli byla vypsána pozice pouze na Test manažera, což by byl trochu větší oříšek než jsem původně plánovala. Ale co, když už výzva, tak pořádná - poptávku jsem v polovině listopadu poslala na HR s odkazem na danou osobu, která se zavázala mi udělit doporučení. O dva týdny později jsem absolvovala pohovor po telefonu, ale od té doby ticho po pěšině. Nicméně mi bylo řečeno, že u této společnosti se na vyjádření čeká standardně 3-4 týdny... proč proboha musí všechno trvat tak dlouho?

Na konci listopadu, tedy měsíc předtím, než mi měla skončit smlouva u stávajícího zaměstnavatele. jsem pomalu začala propadat zoufalství. Zbývalo pár týdnů a žádná jistá práce nebyla na obzoru. A co víc, ta první nabídka od Clear Group, která mě zaujala ze všech nejvíc, a o kterou jsem se v říjnu neúspěšně ucházela, stále na pracovních portálech visela! Nevydržela jsem to, a zkusila jsem na to jít jinak - na LinkedInu jsem nikoho vhodného nenašla, ale na XING jsem si personalistku, která měla pozici na starosti, již vyhledat zvládla a zkusila jsem jí nenápadně napsat, že jsem nedávno dostudovala VŠ a zrovna hledám práci v Německu, tak jestli by náhodou neměli nějakou volnou pozici Testera.

A ejhle - vzbudila jsem zájem, paní si vyžádala pár dalších dokumentů a za dva týdny se konal pohovor přes Skype. Ten se konal s ní a nějakým dalším pánem, oba byli velice milí, evidentně jsem je zaujala a vše vypadalo velice nadějně.

Hned druhý den jsem pak dostala potvrzení, že mají o mne zájem a kdy bych mohla přijet na osobní schůzku do Erlangenu (město sousedící s Norimberkem). Domluvili jsme se na 22. 12. - dost hraniční termín pro to, abych u nich začala pracovat hned od začátku ledna, což mi ostatně také potvrdili, a tak jsme se domluvili, že by začátek pracovního poměru přicházel v úvahu až od února.

V současné práci s tím naštěstí neměli problém a prodloužili mi smlouvu až do konce února s tím, že odejít budu moci po domluvě kdykoli. Fakt super přístup, až mě zamrzelo, že je opouštím... ale přece nemůžu své sny a plány pořád odkládat na později...