Existují víceméně 3 způsoby, jak se dostat z Prahy do Lince - autem, autobusem nebo vlakem (letadlo nepočítám - pokud teda nechcete za letenku dát nějakých 10 000 Kč). Autem je to přibližně 250 km, což trvá kolem 3h a benzín vyjde na nějakých 1000-1200 Kč (při cestě tam a zpět - auto bych si tady nenechávala, spíš by mě někdo přivezl). Busem trvá cesta skoro 4 hodiny, přičemž za jízdenku dáte 500-700 Kč. No a nakonec vlak - deklarovaných necelých 5 hodin cesty a cena 540 Kč. Ani nevím proč, jsem se nakonec bláhově rozhodla pro vlak, což se nakonec ukázalo jako chyba.
Ještě před odjezdem jsem si libovala, že pojedu přímo, takže mi s kufrem do vlaku v Praze pomůže přítel a v Linci už na mě bude čekat mentor Stefan, který mi naopak zase s kufrem pomůže ven a tím pádem se nemusím trápit s tím, jestli kufr vůbec unesu. Ale ouha, nepočítala jsem s tím, že se České Dráhy rozhodnou opravovat koleje, aniž by se obtěžovaly o tom poinformovat zákazníky. Tak nějak mě nenapadlo, že když na e-shopu ČD kupuji jízdenku, u níž je hrdě napsána poznámka "bez přestupů", budu muset kvůli plánované výluce přestupovat na autobus. A to jsem jízdenku kupovala jen s dvoutýdenním předstihem, takže už o té opravě trati museli vědět!
Takže sotva jsem se usadila ve vlaku a naposledy zamávala své lásce, přišla průvodčí a oznámila nám, že v Plané nad Lužnicí budeme muset přestoupit na náhradní autobusovou dopravu. No, moc nadšená jsem nebyla a začala jsem litovat, že jsem raději nejela busem rovnou. Až do Tábora cesta utíkala docela rychle, ale v Táboře jsme zůstali trčet nějak podezřele dlouho. Asi 15 minut pořád hlásili, že budeme mít zpoždění, až nám nakonec oznámili, že se na trati stala nehoda a budeme na bus přestupovat už teď. Kufr jsem tedy s pomocí slečny, která se mnou seděla v kupé, dostala z vlaku a dotáhla se s ním k výtahu, abych zjistila, že je mimo provoz, a od stanovistě busu mě dělí zhruba 40 schodů :( díkybohu se nade mnou hned po prvních pár schodech slitoval nějaký turista a ochotně mi kufr přes schody přenesl. Po 20 minutách dorazily 2 autobusy, do kterých jsme se sotva vešli, a tak muselo několik z nás, včetně mě :(, stát v uličce.
Po hodinové jízdě jsme konečně ve Veselí nad Lužnicí přestoupili zpátky na vlak a pokračovali jsme v cestě. Do kupé si ke mě přisedl nějaký kluk, který mi později oznámil, že jsme museli přestupovat už v Táboře kvůli nehodě autobusu náhradní autobusové dopravy, který naboural do sloupu trakčního vedení a začal hořet. Nikdo nevyvázl nezraněný a dva lidé dokonce zemřeli (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/285706-u-plane-nad-luznici-havaroval-autobus-dva-mrtvi/). Ta představa, že jsme v tom autobusu klidně mohli být my, nebyla zrovna příjemná :(
Poslední 2 hodiny cesty jsem musela přežít bez vody, protože jsem tak nějak počítala s tím, že pokud by mi náhodou ta 0,75l lahev nestačila, tak si přinejhorším vodu ve vlaku koupím. Zase omyl - v prvním vlaku vodu prodávali, v tomhle už ne. Nehledě na to, že klimatizace běžela na plný výkon a ačkoli bylo venku příjemných 20 stupňů, ve vlaku fičel z klimatizace studený vítr a okno se otevřít nedalo.
Chvilku před pátou hodinou odpoledne, tedy s hodinou a půl zpoždění, jsme konečně dorazili do Lince. Tam už na mě čekal mentor Stefan, kterému jsem kufr s nadšením předala (po tom, co jsem ten kufr táhla do autobusu a zpátky na vlak, už jsem měla sto chutí ho někde nechat) a vyrazili jsme k tramvaji. Koupila jsem si Midi lístek za 2€, díkybohu se dalo zaplatit přímo kartou, drobné jsem s sebou neměla. Tramvají jsme pak bez přestupu dojeli na zastávku Schumpeterstraße, odkud to na kolej Julius-Raab-Heim bylo už jenom pár minut pěšky. Na recepci jsem dostala jakýsi formulář a instrukci, že jej mám vyplnit a do 3 pracovních dnů odevzdat v nedaleké městské knihovně. Klíčky od pokoje mi dali rovnou na recepci, naštěstí nebylo potřeba chodit do kanceláře, kde už touto dobou měli samozřejmě zavřeno.
A mohla jsem se konečně ubytovat... pokoj je čistý, všechno jako nové a vypadá to tu skoro jak v nemocnici :) jenom tu dispozici buňky asi navrhoval někdo ne úplně praktický - je tu docela málo úložného prostoru (skříň v chodbě je sice na první pohled velká, ale polovinu z ní tvoří šatní skříň určená pro zavěšení oblečení na ramínka), v koupelně není kam si odložit kosmetiku ani oblečení před sprchováním a úplně nejlepší je, že ať otevřu kterékoli dveře, tak se srazí s nějakými jinými nebo jimi zablokuji průchod chodbou :)
Další zajímavá věc byl přístup na internet - ještě před odjezdem jsem se mentorů ptala, jestli je na koleji wifi nebo si mám přivézt kabel k internetu. Dostala jsem informaci, že je tu jak wifi, tak i možnost se připojit na kabel, který na pokojích je, takže no stress. V našem dvoulůžkovém pokoji je k dispozici kabel jen jeden, což mi vzhledem k tomu, že jsem přijela jako první, zase až tak nevadí :), ale pro připojení k wifi je potřeba mít přihlašovací údaje do studentského systému, které dostaneme až v pondělí. Takže ano - wifi tu je, ale mě je k ničemu :D. Internet je tu navíc i přes kabel docela nestabilní a několikrát denně vypadává.
Po vybalení kufru jsem se vydala ven nakoupit něco k jídlu. Nejbližší obchod - Winkler Markt - už měl zavřeno, tak jsem se prostě jenom tak courala po okolí a hledala, kde jinde bych mohla něco koupit. Po pár minutách chůze jsem zahlédla zářící logo žluté nákupní tašky a s nadšením, že neumřu hlady, jsem docupitala až do Billy. Chvilku jsem zoufala nad cenami ovoce a zeleniny (banány za 2€ za kilo? jedna zvadlá paprika za 1€?), ale pak jsem to vzdala, prostě jsem pobrala jen to nejnutnější a šla ke kase. Nojo, oni to říkali, že Billa je drahá, že mám radši chodit do Hoferu. A sotva jsem vylezla z obchodu, co na druhé straně silnice nevidím? Hofer! Myslela jsem, že mě trefí.
Ten den jsem doslova padla vyčerpáním v 10 večer. No a ponaučení pro příště? Jet AUTOBUSEM!
Žádné komentáře:
Okomentovat